Každý člověk zná cit, který mě pojí s mou rodnou vesnicí Jorwerd, navzdory jemným rozdílům ve výrazech, které toto místo v jednotlivých jazycích označují – od útulného „home“ přes hrdé „lieu“ až po různorodými významy oplývající „heimat“. Všechny naznačují to samé – místo, kde se cítíme doma. Naopak „prostor“ představuje dynamiku a potenciál, ale i rizika a chaos, která nutně čekají ty, kdo opustí dobře známou stezku.

„Místo a prostor“ byly oblíbenými tématy francouzského filozofa Michela de Certeau. Po něm se jim hlouběji věnoval také další evropský myslitel – Herman Van Rompuy, který je zároveň předsedou Evropské rady. Evropa byla a stále je prostorem par excellance – nejen proto, že umožňuje volný pohyb zboží, kapitálu, osob a služeb, ruší hranice a vytváří nové příležitostí, ale i kvůli neklidu a rizikům, které jsou s těmito změnami nutně spojené.

Osudná slabina

Napětí mezi „místem a prostorem“ existuje v Evropě, kde může človek za jediný den překročit hranice alespoň čtyř jazykových a kulturních oblastí, už dlouhá staletí. Ačkoliv tato obrovská různorodost byla vždy naší silnou stránou, rozmanitost a rivalita zároveň pro Evropu představují citlivou a vpravdě osudovou slabost.

Příběh je nám dobře znám – abychom se tomuto osudu vyhnuli, vytvořili jsme Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) a spustili tak historický experiment nadnárodní vlády. Po pět desetiletí byl evropský projekt velmi úspěšný a nesmíme zapomínat, že z mnoha úhlů pohledu je tomu tak i nadále. Stačí se zeptat Poláků, Estonců a dalších obyvatel někdejší východní Evropy.

Jinde v Evropě však už od roku 2010 světýlko na konci tunelu stále ještě nevidíme. I v případě, že se Unii jednou povede z krize dostat, nevyjde z ní bez velkých škod.

Naše vzájemná provázanost je v Evropě natolik hluboká, že členské státy jsou všemožně nuceny plést se jedny druhým do vnitřní politiky a postojů. Dnes tak Evropskou unii pravidelně přivádí na okraj propasti především vnitřní slabost některých jejích členů. Jak ale může „prostor“ vyvíjet vliv na „místo“?

Klientelismus a kmotrovství

Je například možné nechat mávnutím kouzelné hůlky zmizet problém hluboce narušených vztahů mezi státní a soukromou sférou v bývalých zemích východní Evropy? A neplatí to ještě daleko více o tradicích klientelismu a kmotrovství, které jsou ve většině jihoevropských států hluboce zakořeněné? Jinými slovy, má evropská směsice varování, dotací, finančních odvodů a jen vzácně uplatňovaných pokut na fenomén zvaný „místo” vůbec nějaký vliv? Jistě ano, pokud se jako v Řecku snažíme modernizovat ekonomiku především pomocí úsporných opatření a jejich oběti tím znovu činíme závislými na klientelských sítích rodin a přátel.

A co s morálním postojem k otázce zadlužení, který se všude šíří a spoléhá se pouze na sankce a snižování nákladů? Tento postoj v posledních letech udává tón veřejnému mínění jak v Německu, tak v Nizozemsku. Naše vládnoucí strany ve své samolibé hlouposti i nadále uznávají za platný, ačkoliv zbytek světa, včetně MMF, se na nás pouze nechápavě dívá, jelikož strategie úsporných opatření ekonomické oživení v eurozóně naopak zpomaluje, pokud mu přímo nebrání.

Cena, kterou jsme za to zaplatili, je vysoká, a to předvším pro země jihu. Víme to všichni, i tady na severu, přestože nizozemští politici se k problému vyjadřují jen vzácně. A to už vůbec nemluvím o obrovské morální ceně, o celé [nové generaci, jejíž sebedůvěru tato krize zničila] (3067031).

Intergrace, alespoň v Bruselu

Jaký to má všechno dopad na evropský „prostor“, a na vztah mezi „prostorem“ a „místem“, mezi Bruselem a Jorwerdem v neštěstím postižené Evropě?

V posledních pěti letech jsme zažili dvě krize důvěry – v letech 2008-2009 bankovní krizi a později, na začátku roku 2010, měnovou krizi, která se od loňska poněkud uklidnila, zažehnána však ještě není.

Když se podíváme na jejich důsledky v Bruselu, instituce Unie byly schopny těmto katastrofám čelit s nebývalou odolností. Byla přijata opatření a vytvořeny struktury, které se ještě donedávna zdály být nemyslitelné. Je pravda, že na to nejdůležitější, tedy na evropskou bankovní unii ještě stále čekáme. Ale podtrženo a sečteno, krize vedla k mnohem vyššímu stupni integrace. Alespoň v Bruselu.

Mimo evropské hlavní město je tomu ale jinak. Zde vidíme zcela opačný proces – dezintegraci. Vezměme si příklad ekonomik v eurozóně. Italský podnikatel v současné době platí v průměru dvakrát tak vysoký úrok, co jeho německý kolega. Přímo před očima nám tu vzniká dvou, tří či dokonce vícerychlostní Evropa.

Mocenské vztahy v nerovnováze

Dezintegraci také jasně vidíme v evropské politické diskuzi. Názorové rozdíly ve sporu o to, jak bojovat s krizí, se dotýkají samotných základů jednotlivých politických a ekonomických kultur. Francouzi a Italové tradičně řešili své dluhy pomocí devalvace a naprosto nechápou instinktivní obavy Němců z inflace.

To zároveň vyvádí z rovnováhy evropské mocenské vztahy. Osa Paříž – Berlín, která byla motorem evropské integrace, se stále častěji zasekává. Po Španělsku a Itálii hrozí teď i Francii, že se stane dalším problémovým případem. Německo je nuceno velet, ale nedaří se mu to, netroufá si, jelikož dějinná zkušenost je stále živá.

Hluboce zakořeněné tradice

Důvěra občanů v evropský experiment mezitím rychle klesá. Výsledek příštích voleb do evropského parlamentu bude odrazem této nedůvěry: průzkumy naznačují, že v Parlamentu, jehož fungování je již beztak dost nesnadné, bude stále více zastoupena krajní pravice.

Abychom to shrnuli, jsme svědky velkého šoku, který se netýká pouze politických orientací, ale i hluboce zakořeněných evropských tradic. Rovnováha mezi “prostorem” a “místem” se všemi jejími variacemi byla v Evropě jen málokdy v dějinách tak narušena. Opravdu si myslíme, že návrat k systému národních států 19. století tento problém vyřeší?

Tento článek je první částí z výňatků z 24. konference organizované (nizozemským deníkem) Trouw a (kulturním centrem) De Rode Hoed.