Jen málo lidí zná bezpečnostní prostředí dálného severu tak dobře jako estonský poslanec Tarmo Kouts. Jako nižší důstojník sovětského obchodního námořnictva se Kouts v 70. letech plavil s nákladem dřeva přes Karské moře a Barentsovo moře do Evropy.

Poté, co Estonsko získalo nezávislost, pomáhal s vybudováním jeho ozbrojených sil a předtím, než se vydal na politickou dráhu dosáhl hodnosti vice admirála. V roce 2007 sledoval zprávy o ruské ponorce, která na mořské dno pod Severním pólem položila titanovou vlajku.

„Tato operace byla od Rusů signálem. Měla vyjádřit jejich vzkaz: ‚Jsme tady, jsme první a patří nám to tu.‘ Když je řeč o Severním ledovém oceánu, mají [Rusové] poměrně silné námořní kapacity v Murmansku a na mnoha dalších opěrných bodech v arktických vodách,“ uvedl.

Vytvoření severského paktu

Ačkoliv Kouts nepochází z žádného z pěti severských států – Dánska, Finska, Islandu, Norska a Švédska – iniciativu pětice zemí, které se vzhledem k tání ledové pokrývky a nadcházejícímu závodu o nová naleziště nerostných surovin a kontrolu dopravních cest rozhodly spojit své síly, podporuje. Ministři zahraničních věcí proto v listopadu na svém setkání v Reykjavíku jednali o vytvoření severského paktu a další kolo jednání se uskuteční v dubnu v Helsinkách.

Podobu paktu nastínila Stoltenbergova zpráva, seznam návrhů, které v roce 2009 představil Thorvald Stoltenberg, bývalý norský ministr vnitra a obrany a otec současného předsedy vlády. Zpráva kromě jiných opatření navrhuje vytvoření vojenské a civilní pracovní skupiny pro nestabilní regiony, společnou obojživelnou jednotku, jednotku pro boj s přírodními katastrofami, pobřežní jednotku námořních sil rychlé reakce, společné systémy kybernetické obrany, společnou leteckou, námořní a satelitní kontrolu, spolupráci na správě Arktidy a vytvoření vyšetřovací jednotky pro válečné zločiny.

Rovněž navrhuje sdílení konzulárních služeb na místech, kde všech pět států nemá své mise, a s odvoláním na princip NATO „jeden za všechny, všichni za jednoho“ obsaženým v článku 5 dodává, že: „Státy by si měly závazným způsobem ujasnit, jak by zareagovaly v případě, že by se jeden severský stát stal předmětem vnějšího útoku či nepatřičného tlaku.“

Podle Stoltenberga je jeho plán reakcí na významné geopolitické změny. „V dnešní době nemůžeme v Arktidě sami ani naplnit potřeby služby pátrání a záchrany. Po vojenské stránce náklady na špičkové technologie rostou tak rychle, že buďto budeme spolupracovat anebo se budeme dívat na úpadek našich systémů obrany. Pokud nebudeme spolupracovat, za 20 let by v Evropě mohly být jen čtyři státy se spolehlivými obrannými systémy – Rusko, Německo, Francie a Velká Británie.“

Spolupráce nebo pokles bezpečnosti

Podle něj je „Nordická aliance“ něco naprosto přirozeného. „Je to otázka geografie, kultury, hodnot. Mluvíme stejným jazykem. Cítíme k sobě větší blízkost, než většina jiných národů,“ uvádí. „Mezi zpravodajskými službami v severských zemích panuje velice dobrá spolupráce.“ Stoltenberg poznamenává, že ačkoliv Finsko a Švédsko nejsou členskými státy NATO, solidarita po způsobu NATO mezi těmito pěti státy už na neoficiální úrovni existuje.

Stoltenbergovo schéma rovněž odráží vývoj na úrovni EU. Evropská služba pro vnější činnost se od zahájení svého fungování 1. prosince snaží o lepší koordinaci unijní zahraniční politiky. Evropská komise v roce 2011 ve své Zprávě o občanství zdůrazní, že členské státy musí pomáhat občanům EU v případě, že jejich vlastní země nemá v daném místě svou misi a vyzve ke konzulárnímu „sdílení zátěže“ během krizí. Polsko během svého předsednictví EU v roce 2011 aktivuje klauzuli Lisabonské smlouvy o spolupráci v oblasti obrany. Britský premiér David Cameron bude 19. ledna hostit setkání představitelů severských a pobaltských států, kde se bude diskutovat o energetických záležitostech na Dálném severu.

Finský ministr zahraničí Alexander Stubb věří, že projekty podobné tomu Stoltenbergovu by mohly vydláždit cestu novým obranným strukturám EU. Vzápětí však dodává, že „v této chvíli v Arktidě žádná zlatá horečka neprobíhá“, a že severská příbuznost má své limity. „V otázkách politiky EU se naše priority liší, což je něco, co je v Bruselu každý den vidět. Severský blok v EU neexistuje … Vyměňujeme si nápady a sdílíme spolu informace, ale ne vždy stejně i smýšlíme.“

Tento článek byl poprvé publikován v internetovém časopise Severské rady/Severské rady ministrů Analys Norden.