Sbohem sociální státe

Ta nejdůležitější zpráva posledních dnů se v novinových titulcích neobjevila. Zveřejnil ji nový nizozemský král během protokolárního aktu. Ve svém projevu při příležitosti oficiálního otevírání parlamentu oznámil, že „klasický sociální stát bude nahrazen participativní společností“. Totiž že končí něco, co je považováno téměř za svaté, ve prospěch něčeho, co zatím není přesně vymezeno. A nebyla to slova krále Viléma Alexandra. Byla to slova vlády, složené nikoliv z konzervativců typu Thatcherové nebo Merkelové, nýbrž z liberálů a sociálních demokratů, která mu projev napsala. Vysvětlení následovalo v další části projevu: „Krok směrem k participativní společnosti je významný především pro oblast sociálního zabezpečení a pro ty, kteří potřebují dlouhodobou péči. Právě v těchto odvětvích totiž vytvořil sociální stát 2. poloviny 20. století systémy, které jsou ve své stávající podobě neudržitelné.“

Je zapotřebí vysvětlení? Vysvětlení se skrývá v číslech. Nizozemsko, které už unavilo udělovat lekce jihoevropským zemím za to, že neplní své povinnosti, letos nedostojí svých cílů týkajících se deficitu. Jeho ekonomika klesne o 1,25 procenta a kupní síla jeho občanů o 0,5 procenta. Nizozemská vláda tak byla nucena oznámit škrty ve výši 6 miliard eur s cílem narovnat rozpočet. Král Vilém Alexandr vyjádřil víru v to, že „silný a uvědomělý národ bude schopen se takovým změnám přizpůsobit“.

Co je podstatou současných událostí a jádrem samotného projevu? Nejde o pouhé opatření v reakci na mimořádné okolnosti, aby se, až nesnáze pominou, všechno vrátilo do starých kolejí. Ne. Jde o zásadní modifikaci, položení základů nové společnosti, výměnu modelů, jelikož ten stávající už nefunguje, a konečně nahrazení sociálního státu dost odlišným, kterému se říká „participativní společnost“.

Madoffovská pyramida

A co že je participativní společnost? Je to společnost, v níž budou občané nuceni převzít nemalé množství funkcí a odpovědností, které až dodnes přebíral stát, především co se týče budoucnosti jich samých a jejich dětí. Stát bude nadále zajišťovat základní sociální služby, ale jednotlivci se na nich budou muset více podílet, a to jak v případě sebe samých, tak v případě osob jim blízkých, jako jsou rodinní příslušníci, sousedé nebo příbuzní. Odtud přívlastek „participativní“.

Tatíček stát nemůže tuto funkci plnit z výše zmíněného důvodu - nedostává se veřejných financí. A nedostává se jich proto, že sociální stát je založen na falešných údajích, jinak řečeno se jedná o podfuk. Celý sociální stát je založen na „sociální smlouvě“ - dohodě mezi všemi občany jedné země, bohatými a chudými, mladými a starými, že budou co nejspravedlivěji sdílet možná břemena a užitek. Avšak předchozí generace tuto dohodu nedodržovaly a hospodařily ve svůj prospěch. Výborně to ilustruje následující příklad: ve Španělsku se důchod zpočátku vypočítával z odvodů v letech, kdy byl výdělek nejvyšší, tedy z posledních dvou aktivních let. To se později změnilo na osm a dlouhou dobu to tak zůstalo. Není divu, že fondu sociálního pojištění hrozil krach kvůli nezodpovědnosti některých politiků, kteří přeměnili sociální stát na kolosální Madoffovu pyramidu, v níž se důchody vyplácejí nikoliv z vkladů těch, kteří je dostávají, ale z vkladů nových plátců, kterých je čím dál tím méně.

Konec utopií

Poté, co se zhroutila utopie komunistická, se hroutí utopie sociálnědemokratická, která spojovala volný trh a všechny druhy sociálních služeb, díky čemuž budila Evropa dojem neochvějnosti a stala se lákadlem pro miliony osob z Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Jenže evropský ráj už nic nenabízí. Ani samotným Evropanům. Ve skutečnosti je v úpadku, vyjma zemí, jako jsou Německo nebo skandinávské země, které včas přikročily k úsporným opatřením nezbytným k tomu, aby jim pyramida nespadla na hlavu. Nyní jsou na řadě ti, kteří před ní zavírali oči.

Ne. To, čeho jsme svědky, je změna cyklu, možná dokonce éry, která vyžaduje přizpůsobit se novým poměrům, které panují v našich zemích a na celém světě. Nelze nadále vyplácet ty samé důchody, prodloužila-li se předpokládaná délka dožití, ani automaticky navyšovat mzdy, vede-li si podnik, který nás zaměstnává, špatně, ani udržovat státní instituce, jejichž jedinou funkcí je vyplácet mzdy rodinným příslušníkům a přátelům, ani si počínat, jako by za poslední desetiletí k ničemu nedošlo.

Bohatství se přesouvá z Evropy do rozvíjejících se zemí. Naše střední třída dnes čelí třídě, která aspiruje na stejné postavení v Asii nebo Latinské Americe. Znamená to, že se vrátíme k přídělovému systému a poválečné bídě? Ne. Znamená to, že mladí lidé se budou mít hůř než jejich rodiče, ale podstatně lépe než jejich prarodiče. Jinými slovy skončilo období, kdy jsme utráceli víc, než jsme měli, což na druhou stranu dává smysl. Pravda, s odborovými předáky, kteří požadují, aby všechno zůstalo při starém, a levicí konzervativnější než kdo jiný.