Přesně před deseti lety, v roce 2003, jsem se během podzimních dnů podobných těm dnešním „vmísil“ do výpravy překupníků s lidmi. Z Afriky do Evropy přes Senegal, Mali, Niger, Libyi, Alžírsko a Tunisko až na ostrov Lampedusa. Rozhodl jsem se stát Bilalem, vystupovat pod falešným jménem. To když jsem viděl z vrtulníku pořízené záběry těl vznášejících se na břiše uprostřed Středozemního moře, nafouklých jako balóny, s rukama rozpaženýma k objetí, které zůstalo bez odpovědi. Ztroskotání, jedno z mnoha. Došlo k němu u mýtického tuniského souostroví Kerkennah: 41 zachráněných, 12 utonulých, 197 pohřešovaných. Uběhlo deset let a pro tisíce dalších končí život na břiše, s nafouklým tělem a rozpaženýma rukama.

Počet mrtvých v těchto vodách se podle stránek Fortress Europe vyšplhal od roku 1994 na 6 825. Jen v roce 2011 zemřelo 2 352 lidí. Pokud bychom vzali v úvahu celou evropskou hranici od Kanárských ostrovů po Turecko, dosáhla by bilance obětí od roku 1988 celkem 19 142.

Nejabsurdnější na tom je, že všichni tito lidé zemřeli kvůli dvěma kouskům kartonového papíru svírajícím pár stránek uprostřed: cestovnímu pasu. Teprve na cestě Saharou na korbě náklaďáku nacpaného k prasknutí a v kůži Bilala v táboře imigrantů zvaných nelegálové jsem pochopil, jak podivuhodným a ďábelským nástrojem může být cestovní pas. Když máš ten správný, překračuješ hranice a patříš ke světu zachráněných. Když máš špatný, musíš se odevzdat do rukou překupníků a náležíš ke světu ztroskotanců. Smíme ale nechat umírat mladé lidi, ženy, děti a jejich otce kvůli dvěma kouskům kartonového papíru svírajícím pár stránek?

Evropská unie investovala během těchto let prostřednictvím agentury Frontex do ochrany svých hranic stovky milionů eur. Na tom se členské státy snadno dohodly. Ale co se týče uplatňování úmluv o běžencích, často zanedbávané povinnosti poskytovat pomoc na moři a imigračních norem, neinvestovala prakticky nic. Každý stát je odkázán sám na sebe.

Řešení nabízí jen mafie

V důsledku naprosté absence společného řešení pro desetitisíce syrských, eritrejských, somálských a dalších imigrantů a chybějících humanitárních koridorů na území táhnoucím se od detenčních středisek v Libyi po uprchlické tábory v Turecku se z mafií paradoxně staly jediné mezinárodní převaděčské agentury schopné nabídnout únikovou cestu. Hromadné oběti jsou toho důsledkem.

Nic z toho nezabránilo Evropské unii v převzetí Nobelovy ceny za mír 2012. Proto když jsem opět viděl těla vznášející se v moři, cítil jsem potřebu prolomit mlčení a navrhl jsem týdeníku L'Espresso, pro nějž pracuji, uspořádat sbírku podpisů za udělení Nobelovy ceny za mír 2014 tisícům zachráněných a ztroskotaných lidí, kteří se útěkem snažili uprchnout před válkou.

Protože Nobelovu cenu nelze předat těm, kdo zmizeli v moři, navrhuji, aby byla jménem mrtvých a přeživších udělena městečku Lampedusa a jejím obyvatelům, kteří nikdy nepřestali vynášet těla na pevninu. Lampedusa není italský stát, který absurdním zákonem stanovil, že 155 zachráněných běženců musí před soud [za nelegální překročení státní hranice]. Stejně tak není Lampedusa Evropa, ale jen výběžek ležící nejblíž Africe.

Prolomit mlčení

Lampedusa je první skutečné a symbolické místo mezi námi, diváky, a muži, ženami a dětmi, kteří nás, zachyceni o skály, prosí o pomoc. Lampedusa a jejích 6 000 obyvatel nikdy za celé tragické desetiletí neztratily schopnost zdravého uvažování, které nedělá rozdíl mezi občany a nelegálními imigranty.

Tento zdravý rozum jsem pocítil na vlastní kůži. V noci z 23. na 24. září 2005, když jsem se v rámci svého průzkumu vrhl do vody a předstíral, že jsem nelegální imigrant. Muž, kterého jsem neznal a který neznal mě, mě po několika dlouhých hodinách zahlédl v moři, pomohl mi dostat se na břeh a položil mě na skálu. Svlékl si tričko a přikryl mě s ním. Pořád jsem se třásl. Lehl si na mě, aby mě zahřál, aniž by věděl, kdo jsem. Byl těžký. Byl jsem špinavý, rozcuchaný. Mohl jsem klidně mít nějakou nakažlivou nemoc.

Když jsem průzkum dokončil a knihu vydal, znovu jsme se setkali. Massimo Costanza není povoláním záchranář. Je elektrikář, má ženu a děti. Je to obyčejný člověk.

Nobelova cena míru má svůj raison d'être. Kdyby ji nezískala Aun Schan Su Ťij, věděl by o diktatuře v Barmě jen málokdo. Proto musíme podepsat petici, abychom prolomili mlčení a upozornili celý svět na to, co se děje u jižních břehů Evropské unie.