„Nein“. Příkaz rakouské stráže zní kategoricky: „Die Flüchtlinge bleiben in Italien“ [Běženci zůstanou v Itálii]. Tudy projít nelze. Červená pro migranty, kteří chtějí dobýt pevnost Evropu. A „nein“ znamená „nein“. Konec, tečka. Je zbytečné pokoušet se hrát na citlivou strunu, předpisy jsou předpisy. Schengen Neschengen. Zejména tady.

Brennerský průsmyk, nadmořská výška 1 400 metrů. Lampedusa na druhé straně boty je odsud vzdálena 1 836 kilometrů. Projeli napříč zemí v naději, že se dostanou na sever, do Německa a Skandinávie s jejich pověstným sociálním státem.

Bývaly doby, kdy tahle hranice byla skutečná. S policií, karabiníky, příslušníky Finanční stráže, celníky. Závory, ploty, bezpečnostní kamery. Bývaly tu kontroly, všechna auta musela na hranicích zastavit. Byl zapotřebí pas. Zlom přišel v dubnu roku 1988: závory byly jednou provždy odstraněny. Kdyby tu dnes nebyly cedule, člověk by si ani nevšiml, že vstoupil do Rakouska.

Denně tudy projede čtyřicet tisíc vozidel, tj. 14,6 milionu ročně. Z toho 70 % tvoří osobní auta a motorky a zbylých 30 % kamiony. A kdo zastaví migranty naskládané v autech (i po šesti, nepočítaje převaděče) nebo ukryté v kamionech? Očividně nikdo.

Jako poštovní balíky

Ti, kdo zvolili vlak, jsou v jiné situaci. Docela jiné. Rakousko je neproniknutelné, trochu jako Švýcarsko. A systematické a nelítostné vracení běženců na hranici vypovídá o Evropě, která se o Itálii, její pobřeží a „její“ migranty nezajímá. My alespoň nevyhošťujeme ohrožené skupiny: ženy, děti, seniory, handicapované.

Vídeňské předpisy takové odchylky nezavádějí. Vídeň se na druhou stranu může opřít o jinak důležitý dokument: dvoustrannou dohodu s Itálií, podle níž nelegální imigrant smí být „navrácen na území státu, odkud se předpokládá, že nelegálně přišel“. Jinými slovy: jsou vaši, tak si je nechte. Stejná dohoda umožňuje Francii a Slovinsku navracet běžence do Ventimiglie a Tarvisia, na další dva hraniční přechody mimo Alpy. A tutéž dohodu uplatňuje i Itálie, když navrací běžence Tunisku.

Desítky konvojů projíždějí každý den malou železniční stanicí Brennero. Noc je vyhrazena nákladní přepravě, osobních vlaků je minimum. Polfer, italská železniční policie, bdí. Hlavně jsou tu ale příslušníci rakouské stráže. Za poslední měsíce jich sem Vídeň vyslala celé zástupy. Hlídají ve vlacích, vyhánějí z nich běžence po celých skupinách a odvážejí je zpět na hranice. Evropští byrokraté s nimi nakládají jako s poštovními balíky. Dříve cestovali ukryti mezi vagóny, pod plachtou náklaďáků nebo v chladírenských dodávkách. Dnes jsou zatýkáni na nádraží s platnou jízdenkou.

„Dohody by potřebovaly revizi,“ domnívá se bolzanský hejtman Lucio Carluccio. Jen za poslední tři měsíce vyhostilo Rakousko za hranice 881 běženců. Téměř tisícovka lidí se musela vrátit zpět na jih od Brenneru. Čtvrtinu z nich tvořili nezletilí. Polovinu Syřané, ostatní byli původem většinou ze Somálska a Eritrey.

Přízraky

Když se ocitnou na hranicích a nemohou dál, napětí sílí, a není divu. Běženci, kteří nechtějí zůstat v Itálii, protože směřují do Německa nebo jiné země, se pečlivě snaží vyhnout registraci u italské policie. Jakmile totiž Itálie zaznamená jejich žádost o azyl, už odsud nemohou pryč.

Přízraky, které se měli vynořit jinde. Například ve Švédsku, „kde mohou začít okamžitě pracovat (v Itálii musí půl roku počkat) a navrch dostanou ubytování,“ shrnuje Andrea Tremoladová z nevládní organizace Volontarius, která má na starosti běžence v Jižním Tyrolsku.

Když vás Rakušané pošlou zpět na hranici, dopraví vás do kasárna, v níž se nachází brennerské komisařství, hned naproti nádraží. Tam si o vás pořídí záznam a jste nahraní, protože vaše otisky přistanou v databázi schengenského prostoru Eurodac. Od té chvíle jste podle jména a odpovídající tváře „dohledatelní“. Jakmile o vás Itálie vede záznam, nemůžete se jen tak jako mávnutím kouzelného proutku objevit v jiné zemi.

Jen ženy, děti a křesťany

„Rakousko a Německo musejí Itálii podat pomocnou ruku,“ požaduje Caritas Italiana. Rakouský ministr zahraničí Michael Spindelegger 30. srpna oznámil, že velkodušné Rakousko je připraveno přijmout 500 syrských běženců. Pět set, ale dle pečlivého výběru: „Předně ženy, děti a křesťany.“ Přesně tak.

Běženci se v zoufalství nezastaví před ničím. Zkoušejí to, dokud to jde. Když je chytí ve vlaku, možná zkusí štěstí pěšky. Když je znovu vyhostí, obrátí se na převaděče. Naposledy sem byl jeden takový předveden 3. října. Milánský taxikář přistižený na mýtné stanici u Vipitena za volantem dodávky Fiat Ducato s devíti Syřany uvnitř. Tvrdí, že dostal celkem 1 300 eur. Hloupost. Tvrdí, že to dělal s dobrými úmysly. Hloupost. „Hrozí mu tři a půl roku vězení za nelegální obchod s imigranty.“ Hloupost: rok, maximálně rok a půl s podmínkou a bez záznamu [v trestním rejstříku].

Za pokus to stojí. Zejména když jezdíte v pronajatém voze. Dojde-li pak na lámání chleba, nemohou vám ho zabavit. Nebo když jste součástí sítě, která běžencům, hlavně Afgháncům, pomáhá přesouvat se beze stop. Pravda, kterou umlčujeme cynismem, přichází z úst úředníka, který si už nebere servítky. Pozoruje vás koutkem oka a pak polohlasem pronese: „Občas chytneme převaděče, ale proč si s tím dávat práci? Koneckonců bychom jim měli spíš poděkovat: za to, že nás zbavují části migrantů.“