Vyberte si jazyk
„Létají nám tu motýli, včely i netopýři a zachovaly se i mokřady, takže na podzim a v zimě celou oblastí protékají potůčky.“ Když Marc Chiron při pohledu na lesy, pole a louky hovoří o přírodním bohatství krajiny v okolí fotovoltaické elektrárny severozápadně od Nancy, tíhne projektový manažer největšího francouzského solárního parku k až poetickým přirovnáním.
„Jako vlny na mořské hladině“ se táhnou třpytivě modré moduly po malebných pahorcích departamentu Meurthe-et-Moselle, rozplývá se inženýr Chiron. Právě tady, nedaleko obce Rozièrs-en-Haye, v areálu bývalé letecké základny NATO číslo 136, stojí kilometrové řady nosných konstrukcí, na kterých je umístěno jeden a půl milionu solárních panelů. Francouzský energetický kolos Electricité de France (EDF) předává elektrárnu své dceřiné společnosti EDF EN, která se věnuje novým zdrojům energie, na odiv jako „prvotřídní ekologickou technologii v srdci Evropy“.
Prvotřídní jsou však i očekávané zisky. To, co podnik (z 85 procent ve státním vlastnictví) na 367 hektarech prezentuje jako prosazování „technologií budoucnosti“, se totiž vyplatí především díky štědrým státním dotacím.
Praktickým vedlejším efektem je skutečnost, že si druhý největší producent elektřiny na světě a tradiční zastánce atomové energie, který ve Francii provozuje 58 jaderných elektráren, díky této fotovoltaické elektrárně o výkonu 115 MW zajistil zelenou image.
Ve Francii, která v oblasti obnovitelných zdrojů energie značně zaostává. Vodní, větrná a sluneční energie zajišťují dohromady zhruba 13 procent čisté výroby elektřiny. „Neustálé změny výkupních cen, zdlouhavá schvalovací řízení a nestálá politická podpora zcela znehodnotily geografické výhody Francie,“ píše ve svém příspěvku na stránkách Německé společnosti pro zahraniční politiku politolog Stefan Aykut. Podle jeho názoru trhu i nadále dominují atomové kolosy EDF a Areva.
Pokladna pro majitele solárních elektráren
Ve snaze připojit se ke špičce výrobců zelené elektřiny se Francie v roce 2007 rozhodla zavést ambiciózní rozvojový program. A tak se i zde rozběhla energetická revoluce. Cíl prezidenta Françoise Hollanda snížit do roku 2025 podíl energie z jádra na 50 procent je zárukou zájmu výrobců o rozvoj zelené elektřiny – samozřejmě se státní podporou, to se rozumí samo sebou.
Vyskytuje se dotační šílenství jen v Německu? Vůbec ne. Právě rozvoj solární energie podporuje Paříž pomocí velice výhodných výkupních cen – ve prospěch energetiky a na náklady daňových poplatníků. Předražené výkupní sazby přitom kritizovala již před třemi lety Nejvyšší finanční inspekce (IGF). Jen v případě elektřiny z fotovoltaických elektráren se totiž státní příspěvky mezi lety 2007 a 2011 vyšplhaly z 1,1 milionu eur na 795 milionů. Proti systému povinného výkupu energie z fotovoltaických elektráren se postavil i účetní dvůr, podle kterého byla pro firmy podpora jako volně přístupná „otevřená pokladna“.
V lednu 2011 vláda zatáhla brzdu, na tři měsíce zmrazila výstavbu a stanovila nové ceny. Důsledkem toho stejně jako v Německu zkolaboval trh se solárními elektrárnami, z trhu byly vytlačeny desítky středně velkých podniků, v Lyonu společnost Bosch uzavřela svou výrobnu kolektorů.
Obchod výhodný pro všechny
Provozovatelé solárního parku v Toul tato opatření předběhli. Těsně před snížením výkupních cen si společnost EDF EN v roce 2011 zajistila výkupní cenu 31,4 centů za kilowatthodinu, což představuje dvojnásobek dnes obvyklých tarifů ve špičce, a to vše s garancí na 22 let. Region navíc nabídl dokonce ještě bonus ve výši 18 procent, protože solární park stojí v ne právě nejslunnějším Lotrinsku. „Zásadní trumf pro zajištění výnosnosti,“ komentoval tento krok deník „Le Figaro“.
Krizí postižený region přitom oslavuje „projekt století“ jako pravé požehnání. Místní podnikatelé profitují ze souvisejících prací, stavba továrny na výrobu fotovoltaických modulů, kterou původně plánovala EDF EN společně s americkým dodavatelem First Solar, však zůstala jen na papíře. Solární kolektory pochází převážně z Asie, na importovaných panelech stojí „Made in Malaysia“. Šéf údržby Sebastian Martini, který má spolu se svými 20 kolegy na starosti dohled nad moduly a transformačními stanicemi, má radost z jistého zaměstnání: „Teď mám práci až do důchodu.“
