Washington se obává, že jeho dlouholetý spojenec z NATO, kterým Itálie je, by se mohl dostat na šikmou plochu. Ve svých důvěrných depeších, které zveřejnil server WikiLeaks, Američané připomínají, že Řím ve svých iniciativách vůči Moskvě či arabskému světu vždy požíval jistou autonomii. Což je naprosto pochopitelné, když uvážíme naši zeměpisnou polohu a vnitřní politický kontext poznamenaný přítomností nejsilnější komunistické strany v západní Evropě. Byla to hra, která Američany neděsila, protože se dala interpretovat – a tedy i řídit – podle geopolitických a geoekonomických kritérií.

Za Bibli americké strategie vůči energetickým vztahům mezi Ruskem a Evropou je zpráva „Eurasian Energy Security“ vytvořená Jeffreym Mankoffem, odborníkem na danou problematiku při Council of Foreign Relations [Radě pro mezinárodní vztahy], think-tanku, který často inspiroval politiku republikánských i demokratických administrativ.

ENI: nástroj ve vztazích mezi Berlusconim a Putinem

Mankoffova analýza popisuje roli Gazpromu následovně: „Firma, která se nezřídkakdy identifikuje se samotnou ruskou vládou, slouží Putinovým úmyslům ovládat vztahy s Evropou prostřednictvím toho, že jednou za čas postaví jednu zemi proti druhé.“ Tuto strategii Putin trpělivě vybudoval během osmi let v prezidentské funkci v letech 2000 až 2008, „plyn se stal ústředním prvkem moci,“ pokračuje.

Itálie je v této strategii rozhodujícím prvkem, protože „její spotřeba spolu s Německem představuje téměř polovinu všech dovozů ruského plynu do západní Evropy.“ Dohromady tyto země zajišťují téměř 40 % zisku Gazpromu,“ kolosu, který se vzhledem ke své podstatě „vyhýbá systému transparentních pravidel, kontrol a úřadům Evropské unie vykonávajícím v této oblasti dohled.“

Podle Ameriky nebezpečí spočívá v tom, že „pro Evropu vzrůstající energetická závislost na jediné firmě splývající s cizí vládou představuje problémy z hlediska bezpečnosti, transparentnosti a možné politické manipulace.“ Ti, kteří stejně jako Itálie spadli do náruče Moskvy riskují, že budou sloužit jejím zájmům na úkor jednoty Evropanů. Podezření, že ENI, italský energetický obr se stal nástrojem ve vztazích mezi Berlusconim a Putinem, posilují určité rozhodující etapy v procesu „uzavírání“ energetické moci v Rusku. Mankoff ve své zprávě připomíná, že „ Putin během svého druhého prezidentského mandátu pozoruhodným způsobem zrychlil koncentraci aktivit spojených s plynem a ropou do dvou ruských gigantů: Gazpromu a Rosněftu.

Společnosti, které patřily soukromým oligarchům, jako Jukos Michaila Chodorovského byly násilím pohlceny.“ Rozprodeje aktiv Jukosu se zúčastnily i ENI a ENEL, největší italský výrobce elektrické energie. Do této hry bylo připuštěno jen několik západních společností, tvrdí americké ministerstvo zahraničí, které připomíná nucený odchod BP a Shell z trhu, které byly za Putinova prezidentského mandátu donuceny se vzdát svých největších energetických investic v Rusku.

Podle Washingtonu tu něco nesedí

Poté, co Putin dokončil koncentraci svého energetického impéria, které směšuje politiku a byznys a ve kterém mohou mít podíl pouze poslušní cizinci, přechází na druhou fázi své strategie. „Jedná se o to, aby zabránil přímému přístupu Evropanů k energetickým zdrojům z Kaspického moře, které jsou rozděleny především mezi Azerbajdžán, Kazachstán a Turkmenistán,“ vysvětluje Mankoff. „Tím, že si Rusko ponechává kontrolu nad svými tranzitními koridory ke Kaspickému moři, ještě více zvyšuje závislost Evropy na něm samotném. To s sebou nese strategické dopady na atlantické vztahy a skutečnost, že naši evropští spojenci jsou vystaveni vlivu Moskvy.“

Ještě jednou, tato strategie je v rukách „malé skupiny státních kolosů, jako Gazprom, zbavených jakékoliv transparentnosti.“ Právě tento aspekt zajímá Bílý dům a ministryni zahraničí Hillary Clintonovou především: „Systémová korupce v ruské zájmové oblasti roubuje korupci i na evropský politický systém.“ Můžeme se tedy ptát, kdo vábení peněz podlehl a jak? Ve Washingtonu se v této souvislosti skloňuje především jméno bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera, který dnes působí jako předseda dozorčí rady konsorcia budujícího plynovod Nord Stream, severní dvojče projektu South Stream.

Předsednictví dozorčí rady tohoto jižního plynovodu nedávno odmítl bývalý předseda Evropské komise Romano Prodi, kterému ho Rusové nabízeli. Americké ministerstvo zahraničí opakuje své hlavní obvinění: „Nord Stream a South Stream slouží k posílení vlivu Ruska v Evropě. Naši obavu přiživují náznaky korupce, které z Kremlu vychází.“ South Stream je přímou konkurencí projektu Nabucco, který podporuje Evropská unie. Pouze tento projekt umožní se Rusku obloukem vyhnout. Kdyby měl výběr záležet pouze na ekonomických kritériích, bylo by to jednoduché: „South Stream vyjde ve srovnání s Nabuccem zhruba dvakrát dráž,“ poznamenává Mankoff. Tak proč tedy do tohoto nehospodárného projektu ENI vstoupil, ptají se Američané. Podle Washingtonu tu něco nehraje.

Italská zahraniční politika se řídí osobními zájmy

Další tvrdou ránu pro důvěryhodnost projektu představuje válka mezi Gruzií a Ruskem v létě 2008. Aby tento plynovod mohl fungovat, je zapotřebí stabilita v Gruzii a dalších postsovětských republikách. Pozornost amerického ministerstva zahraničních věcí stoupá právě ve chvíli, kdy předseda italské vlády vyjadřuje své proruské stanovisko, které je v rozporu s ostatními členskými státy NATO. Tajná Mankoffova zpráva poprvé podezřívá „Berlusconiho a jeho nohsledy, že se s ruským protějškem udržují vztahy sledující finanční zájmy osobního charakteru.“

Závažnost války v Gruzii by měla posílit mezi Evropany soudržnost a upozornit na rizika spojená s přílišnou energetickou závislostí na Moskvě. Naopak Itálie jde jiným směrem. Nacházíme se na předělu. A je bezpodmínečně nutné, aby se Washington dozvěděl více o podezření v podobě „osobních investic mezi Berlusconim a Putinem“, které by se mohly ukázat být rozhodujícím faktorem italské zahraniční politiky. Nebezpečí máme přímo před očima: „Itálie se může stát obyčejným pěšákem na Putinově šachovnici, nástrojem, který Evropskou unii rozdělí anebo udrží rozdělenou, aby [Putin] využíval slabosti každého ze svých partnerů v bilaterálních vztazích. „Závislost na ruském polomonopolu v dodávkách plynu může každou evropskou vládu dostat do postavení, ze kterého zkrátka nebude moci odolávat politickým požadavkům Mosky,“ uzavírá Jeffrey Mankoff.