Menší Evropa v globálním světě? Historicky jasná věc. Ano, Evropa a s ní celý Západ se v globálnějším světě zmenšila. A přitom... je obrovská! Připustíme-li, že následující čísla nejsou propagandistickou statistikou, představuje Evropa v roce 2013: 500 milionů obyvatel, 4,5 milionu kilometrů čtverečních a HDP 18 000 miliard dolarů, vyšší než mají Spojené státy a třikrát převyšující HDP Číny. A finanční úspory dosahují v případě eurozóny 12 bilionů eur!

Máme před sebou Evropu-Gullivera spoutanou nicotnými Liliputány, jimiž jsou: samotné členské státy se svým egoismem a obranou vlastních zájmů, které brání vzniku jednotné velké Evropy? Specifické průmyslové a finanční zájmy manipulující Evropou podle libosti, svazujíce ji vlákny dobře organizované lobby?

Seznam Liliputů svazujících Gullivera jménem Evropa je dlouhý. A dal by se ještě rozšířit o „obětní beránky“, které si Evropa uměla ve svých dějinách vždy najít, když se potřebovala zbavit pocitů vlastního selhání a neschopnosti. A co když tato zakrnělost, neschopnost a nezdary Evropy nebyly dílem velkého spiknutí proti ní?

„Všichni jsme odpovědni za všechny a za všechno, a já víc než ostatní,“ říká Ivan Karamazov. Evropské peklo, Liliputy této Evropy v podobě Gullivera, jsou tedy ti ostatní! Skvělý způsob, jak evropské občany, veřejné mínění a národy zbavit vší odpovědnosti na jejím zakrňování.

Maloměšťácká honba za štěstím

Já propaguji myšlenku naprosto opačnou: je-li Evropa navzdory (anebo kvůli) svému obrovskému finančnímu bohatství a hojnosti materiálních i nemateriálních statků na cestě k tomu se ze světové scény vytratit, pak si za to mohou Evropané sami, jmenovitě generace, která je dnes u moci, poválečná generace rozmazlených dětí, které poznaly pouze mír, prosperitu a nadmíru egoistickou honbu za vlastním štěstím.

Na to, aby si zajistily ve strategických oblastech suverenitu, nevěnovaly ani nezbytné minimum. Raději investovaly do maloměš'táckého pohodlí a zahodily vše, co charakterizuje evropského ducha a co je na Evropě nejlepšího: autentickou lidskost a hluboký altruismus.

Jestliže se dnes Evropě nedaří a zakrňuje ve světě, který zjevně zažívá silnou expanzi, je to právě proto, že Evropané přestali být Evropany.

Jestliže se dnes Evropě nedaří a zakrňuje ve světě, který zjevně zažívá silnou expanzi, je to právě proto, že Evropané přestali být Evropany. „Řím už není v Římě“ a Evropany zrovna tak opustila evropská myšlenka.

U tohoto závěru bychom mohli zůstat a konstatovat, že Evropě chybí projekt a identita a je pouze tím, co od ní očekávají druzí: trhem, prostorem k zalidnění, rohem hojnosti a blahobytu, který lze navštívit anebo vyplenit.

Tento scénář je možností, jak pohlédnout pravdě do očí, jako hledíme na možnost vlastního zániku. Možná právě v tom tkví poslání Evropy: přenechat místo Novému světu s nadějí, že si z evropského odkazu vezme to nejlepší.

Francouzsko-německá či americká cesta?

Lze si vůbec představit, že by se taková gigantická destrukce lidského kapitálu, kterou představuje nečinnost třetiny mladých Evropanů, obešla bez šoku a násilí?

Tento názor nesdílím. Předně proto, že Evropa, jak nás poučily dějiny, představuje v okamžicích vlastního úpadku smrtelné nebezpečí pro sebe i pro ostatní. Co se týká těch, kdo věří, že „hospodářský růst omlouvá všechny hříchy“, nelze si dost dobře představit, že by se Číně mohlo dařit, kdyby Evropská unie zanikla nebo se pohroužila do recese. A konečně, lze si vůbec představit, že by se taková gigantická destrukce lidského kapitálu, kterou představuje nečinnost třetiny mladých Evropanů, obešla bez šoku a násilí?

Jinými slovy, evropské obrození není příjemná volba, ale nezbytnost pro Evropany i zbytek světa. Není tudíž jen nezbytné, ale je i možné. Je to dílo přinejmenším jedné generace, ale stejně jako staré národy nikdy nevymírají, nebylo by moudré předpovídat ani zánik Evropy. „Zázrak znamená být živý ve světě mrtvých.“

Jak takové obrození rozpoznat a najít k němu cestu? Je zapotřebí nějaké velké francouzsko-německé iniciativy? Potřebujeme nové „ESUO“, velký, kupříkladu ekologický projekt, který by spolu sdílely generace i jednotlivé evropské státy?

Nebo je třeba zvolit radikálnější způsob, „evropskou revoluci“ po vzoru revoluce americké, a proklamovat heslo „We, The People“ ?