Hrozí lidstvu ekodiktatura?

Z německého Marburku na severu Hesenska je to do luxusního letoviska v Cancúnu vzdušnou čarou zhruba 8 600 kilometrů. Obě místa od sebe dělí 12 hodin letu a několik světů. Přesto mají v těchto dnech něco společného: obě si kladou otázky ohledně míry svobody či naopak nutném nátlaku, aby se zajistilo přežití naší planety. Ohrožuje nás ekodiktatura?

V Marburku si tuto otázku kladou ze strategických důvodů. Rudozelená koalice na místní radnici [SPD a Zelení] totiž nutí vlastníky, aby si v případě opravy střechy na krov nainstalovali solární panely. Dotyčné opatření má demokratickou legitimitu, je doplněno dotacemi a opírá se o soudní rozhodnutí. Avšak pravicová opozice hovoří o „ekodiktatuře“, ve které jsou vlastníci nuceni dbát o své hospodářské blaho a o naši ekologickou budoucnost.

Oproti tomu v Cancúnu se tato otázka neklade, a to rovněž ze strategických důvodů. Při příležitosti konání konference OSN o klimatu se těch několik málo států, kterým leží ochrana klimatu na srdci (a na peněženkách) pracně snaží demokracii Spojených národů nějakým způsobem postrčit kupředu. Vědci a odborníci, kteří vidí dále než jen k příštím volbám za zavřenými dveřmi zmiňují možnost nastolení ekodiktatury v budoucnosti.

Dobrý tandem: demokracie a ochrana životního prosředí

Diskuze o autoritativním omezení lidských práv s cílem zajistit přežití planety se opírá o jednu nejistotu: jsou parlamentní demokracie schopné přinést odpověď na otázku ekologického přežití? Demokracie a ochrana životního prostředí se zdají vytvářet skvělý tandem. Ekologické hnutí se objevilo během rozmachu demokracie v 60. letech a demokracie se též jeví jako mnohem inovativnější v oblasti technologií a sociálního pokroku. Avšak od té doby, co existuje právo na občanský protest, se továrny delokalizovaly do chudších zemí s nižší ochranou. A je jen málo politiků, kteří se odváží konfrontovat spotřebitele a voliče s řadou nepříjemných pravd.

Ve skutečnosti se základy ekodiktarury položily už dávno. Kapitalismus si vzal demokracii jako rukojmí. V západním myšlení je totiž politická svoboda do dnešního dne neoddělitelná od svobody ekonomické. Ještě jsme neměli možnost zakusit demokracii, jak ji známe, bez kapitalismu a jeho silného apetitu po přírodních zdrojích. Jak může demokracie plánovat budoucnost, která by stála za prožití, když její dvojče, bouřlivá ekonomika, tuto budoucnost v ten samý čas ruinuje?

Prozatím na tuto otázku neexistuje žádná uspokojivá odpověď. A řešení nepřinese ani ekodiktarura. Zaprvé je nepopulární. Zadruhé nefunguje. Není zapotřebí řízení prostřednictvím summitů, centralizovaným způsobem, ale naopak sociální a ekonomické inovace, které by vzešly zespodu. A zatřetí k ekodiktatuře existuje jedna alternativa: ekokracie.

Evropský dohled nad ochranou životního prostředí

Není to tak hrozné, jak to vypadá. Ekokracie je jednoduše pokračování naší demokracie ekologickými prostředky. Z politického hlediska je ekokracie skvěle realizovatelná. Evropská unie by tak mohla vypracovat smlouvu nazvanou třeba „Maastricht II“, která by stanovila kritéria ekologické stability a založila „Evropskou banku pro budoucnost“ (EBB). Členské státy by následně postoupily EBB část své národní suverenity ve věcech ochrany klimatu a živočišných a rostlinných druhů. Banka by dohlížela na evropskou politiku v oblasti průmyslu, dopravy a zemědělství.

Mohla by zablokovat přidělení dotací. Stát, který by daná kritéria soustavně porušoval by byl potrestán odnětím evropských dotací anebo by se v některých sektorech ujala vedení banka sama. Utopie? Vůbec ne. Podobná ustanovení máme již dnes k dispozici v oblasti rozpočtové politiky. Právě v této chvíli případ Řecka a Irska svědčí o tlaku, který evropské země mohou podstoupit ve chvíli, kdy některá kritéria nenaplňují. Tato politika tvrdé linie se ospravedlňuje skutečností, že finanční pohroma by dopadla i na všechny ostatní státy– což je argument, který v oblasti životního prostředí platí ještě více.

O těchto otázkách se v Cancúnu otevřeně nediskutovalo. Mezinárodní společenství totiž s pozorností sleduje, kdo má k dispozici ten nejlepší model schopný garantovat prosperitu, stabilitu a svobodu. Je to nespoutaný kapitalismus Spojených států, čínský sociálkapitalismus či autoritářský přístup k využívání přírodních zdrojů na ruský způsob? Evropa by v této oblasti mohla vytvořit politicko-hospodářský model, který by mohl zlákat rychle se rozvíjející demokracie, jakými jsou Indie, Jižní Afrika či Brazílie

Konference v Cancúnu

Evropa už není součástí řešení

„Skončil boj s klimatem a začíná adaptace.“ Tak shrnuje český klimatolog Jan Pretel na stránkách Lidových novin poselství konference o klimatu, která skončila 11. prosince v Cancúnu. „Svět neuzavře jednotnou protiklimatickou koalici, jak si mysleli idealisté ještě loni v Kodani, ale se změnami podnebí se popasuje každý podle svého,“ píše pražský deník. Evropa, která vybízela k boji proti klimatickým změnám prostřednictvím snižování emisí CO2 „prohrála především s Čínou, ale i s Indií a Brazílií. Proč? Tím, jak Evropa vypouští čím dál méně skleníkových plynů, je čím dál méně součástí problému, tudíž i její vize nápravy je čím dál méně součástí řešení.“ Deník soudí, že se vize, podle níž je jádrem problému CO2, rozplyne za dva roky, až vyprší Kjótský protokol, a že se strategie adaptace na klimatické změny budou region od regionu lišit. V Cancúnu „zvítězila konfuciánská harmonie nad západní konfliktností“. Přitom přizpůsobení se klimatu nebude levnější než boj proti jeho změnám.