Vyberte si jazyk
Většina Němců je zajedno: měli jsme si ponechat deutsche mark! Podle nedávné studie by 57 % Němců bylo raději, kdyby jejich země bývala na euro nepřešla. A návrat k marce by si dnes přála více než třetina občanů. Takhle nepřemýšlejí pouze nostalgici. Řady euroskeptiků rozšiřuje čím dál větší počet zastánců chladných výpočtů, mezi nimiž najdeme ekonomy, manažery a podnikové ředitele.
Podle Volkera Nitsche, profesora z technické univerzity v Darmstadtu, který se zabývá rozpadem měnových unií v dějinách, se „pravděpodobnost, že napříště z eurozóny vystoupí nějaká země, rovná 20 %“. Až doposud se o marce odvažovali veřejně mluvit pouze cizinci. Známý americký ekonom Barry Eichengreen nedávno prohlásil, že Německo patří k nepočetným evropským zemím, v jejichž případě by znovuzavedení bývalé měny neprovázela finanční katastrofa.
Technické překážky jsou překonatelné
Co by znamenal návrat marky? Nejprve je třeba vědět, zda by Německo vůbec mohlo takové rozhodnutí učinit. Volkera Nitsche taková otázka rozesmívá: „Bez problému. Porušilo se už tolik smluv…“ Postačil by souhlas parlamentu a šéfa vlády. Ani technické překážky nejsou nepřekonatelné. K vytvoření nové měny je zapotřebí emisní banka a stroje na tištění nových bankovek a výrobu nových mincí. V tom ale problém není. Ten skutečný se týká hospodářských důsledků, které by s sebou vystoupení z eurozóny přineslo.
Zásadní roli tu hraje vývoj devizového kurzu. Je pravděpodobné, že marka by ze začátku zvýšila svou hodnotu, a to přibližně dvojnásobně. Německé výrobky by tak byly pro zahraniční státy mnohem dražší. V dlouhodobém horizontu bychom do sousedních evropských zemí vyváželi méně. Historie ukazuje, že konec měnové unie je vždy spojen s omezením obchodních vztahů mezi bývalými partnery. Znamená to ale skutečný problém? Za prvé, pokles německého exportu by neměl trvat příliš dlouho. Pokud budeme mít silnou měnu, budeme mít snadnější přístup k surovinám. Německo tak může své výrobky vyrábět za nižší cenu a prodávat levněji. A za druhé, vývoz není jediným cílem naší ekonomiky. Návrat marky by měl pozitivní dopad na spotřebu, což by rovněž vedlo k posílení hospodářství.
Konec eura aneb začátek nejhorší finanční krize v dějinách
Nicméně další aspekty takového rozhodnutí by mohly vyjít velice draho. Němci mají – často aniž by o tom věděli – uloženou významnou část svého majetku v zahraničí. Pojišťovny, banky a investiční fondy v eurozóně široce investovaly. Pokud by byly všechny tyto německé investice v cizině převedeny na marky, ztratily by ze své hodnoty přibližně 158 miliard eur, tj. 7 % HDP. Což by německým spořícím asi velkou radost neudělalo.
Co nás ale bude stát euro, pokud si ho ponecháme? A pokud nás požádají o pomoc větší země [než je Řecko nebo Irsko]? Německo by se tak mohlo stát ručitelem čím dál méně představitelných částek. Člověk nemusí být velký matematik, aby si spočítal, že to za to nestojí. Existuje ale jedno ale: co se stane z krátkodobého hlediska, jestliže Německo opustí eurozónu? Všechny scénáře mluví jednohlasně: v klidu to neproběhne.
Znovuzavedení marky a devalvace eura, které by přišlo o Německo, by téměř jistě zahýbaly zahraničními fondy. Řekové, Irové a Španělé by se okamžitě snažili uložit si v Německu své peníze. Aby k takové situaci nedošlo, bylo by třeba přistoupit k radikálním opatřením: zavřít banky, omezit převod kapitálu, možná dokonce i uzavřít hranice. Podle Barryho Eichengreena by konec eura znamenal začátek „nejhorší finanční krize v dějinách“.
Měnová unie je vždy záležitostí politickou
Není jisté, že by situace nabrala takový spád. Každopádně obavy ze sociálního chaosu zůstávají nadále větší než obavy z toho, že nás euro bude stát čím dál tím dráž. Podle historika Michaela Borda nicméně existuje okolnost, která by mohla zapříčinit, že Německo takové riziko podstoupí: „Pokud by se jedna ze zakladatelských zemí eurozóny, kupříkladu Itálie, ocitla v naléhavé situaci, mohlo by to vést k odstoupení Německa od evropských smluv.“ K tomu se přidává politický aspekt otázky. Oněch několik – málo – ekonomických prací na téma měnová unie poučilo ekonomy přinejmenším o jedné věci, vysvětluje Bardo: „Měnové unie vznikají z politických důvodů, prohlubují se z politických důvodů a vždy se nakonec z politických důvodů i hroutí.“
