Když v německém tisku začala špionážní aféra utichat, ruský prezident se postaral o to, aby se všichni v Evropě dozvěděli, že Američané odposlouchávali mobilní telefon Angely Merkelové. A když se prach po výbuchu skandálu začal usazovat, přední člen německé Strany zelených odjel najednou do Moskvy, kde se setkal s Edwardem Snowdenem. Mediální kolotoč se znovu začal zběsile otáčet a je jasné, že bez požehnání Kremlu by k setkání nikdy došlo.

Německo-ruské vztahy jsou momentálně na nejhorší úrovni od pádu Berlínské zdi. A mezi Spojenými státy a Ruskem nejsou věci o mnoho lepší. Že se Moskvě podařilo vrazit mezi spojence klín, pro ni tak znamená velký úspěch, a to nejen z geopolitického pohledu. Ruský prezident nyní může svému národu ukázat, jak hluboko zkažený Západ klesl.

Tentokrát však zašel příliš daleko, jelikož nikdo už nepochybuje o tom, že informátor o aktivitách agentury NSA se stal pouhou loutkou Kremlinu. Pro evropské i americké lídry to znamená, že je čas zpytovat svědomí.

Bohužel však pláčí nad rozlitým mlékem, protože Snowden sám ruským výtvorem není – tím je naopak americká Národní bezpečnostní agentura, posedlá touhou špehovat všechny a všude. Ta také Snowdenovi dala přístup ke svým tajemstvím, čehož před svým útěkem přes Hong Kong do Ruska využil. Nikdo neví, jaké další kompromitující údaje má ještě v rukávě a jak dlouho budou další a další odhalení uvádět Bílý dům do stále trapnější situace.

Pokrytecké reakce

Nelze popřít, že reakce EU na Snowdenovu aféru jsou z velké části pokrytecké. Není koneckonců pravda, že evropské výzvědné služby pouze přihlížejí tomu, jak NSA monitoruje internetové aktivity. Samy se pomocí podobných prostředků snaží o totéž. Navíc své snahy vzájemně koordinují a informují jedna druhou o tom, jak obejít protišpionážní zákony EU. Evropané zároveň – byť ve skromnějším rozsahu – špehují Američany a snaží se získat jejich tajemství. A právě tomu je třeba udělat přítrž.

Washington, Berlín a Paříž jednají v současné době o dohodách, které by vzájemné špionáži zabránily. To ale nestačí. Potřebujeme všeobecnou smlouvu mezi EU a USA, která by chránila před špionáží všechny občany Unie – a ne pouze občany největších členských států. Je nepravděpodobné, že by se Bílý dům chystal jednat o podobných smlouvách s malými zeměmi, tak jak to v současnosti činí s Francií a Německem. Místo toho zřejmě přesune americké výzvědné služby z Berlína a Paříže právě do těchto zemí, kde budou moct dál pracovat.

EU navíc potřebuje přísnější regulaci na ochranu soukromých údajů. Takový zákon měl začít platit od roku 2014, datum však bylo o rok posunuto, mimo jiné i kvůli nátlaku Berlína. To proto znělo rozhořčení Merkelové nad tím, že jí Američané napíchli telefon, tak nepřesvědčivě.

Tím, že zaručí práva občanů na soukromí, Evropa nevzdává boj s terorismem, ani nic podobného nepožaduje po svých amerických spojencích. Zpravodajské služby EU mají samozřejmě právo dohlížet na podezřelé osoby, musí tak ale činit v mezích zákona. To znamená, že každý případ musí povolit soud, že pokud je vyšetřování přerušeno, důkazy musejí být zničeny, a tak dále. Máme-li věřit Snowdenově tvrzení, že naše emaily a telefonní hovory už beztak monitoruje jakési „sdružení“ evropských zpravodajských služeb, bylo by lepší stanovit těmto operacím meze. A také je kontrolovat lépe, než se to dařilo americké vládě, jelikož prezident Obama o tom, že NSA kancléřčiny telefonní hovory odposlouchávala, údajně nic nevěděl.

TAFTA za to stojí

Podobné skandály nám však ale nabízejí i příležitost obnovit a modernizovat „transatlantické vztahy“, ačkoliv tento výraz v poslední době zní jako anachronismus z dob studené války. Evropa – ta „nová“ ještě víc než ta „stará“ – od Ameriky očekává pomoc v (jakkoliv nepravděpodobném) případě vojenské agrese z východu. Americké bezpečnostní záruky vůči členům NATO nesmějí být zrušeny. Musíme jim však dát nový obsah. Evropané a Američané musí najít nové oblasti pro užší spolupráci. Za Obamovy administrativy se totiž vzdálenost mezi oběma kontinenty podstatně zvětšila.

Návrh smlouvy TAFTA, známé též pod zkratkou TTIP, nabízí bezprecedentní šanci na nové evropsko-americké sblížení. Bohužel už od začátku leží na jednáních stín aféry Edwarda Snowdena a v Evropě se ozývají hlasy volající po jejich pozastavení či dokonce zrušení. Tento scénář by přivítala nejen Moskva, ale i Peking. Proto musí evropští lídři myšlenku TAFTA bránit – navzdory tomu, že jim specialisté NSA odposlouchávali telefon.

Barack Obama zatím nadějím, které k němu Evropané upírali, nedostál. Americké výzvědné služby se k evropským zemím chovají jako ke koloniím. Máme dost důvodů se na Američany zlobit – nesmíme však s nimi přestat komunikovat. Jsme koneckonců jedna rodina.