Vyberte si jazyk
314 hlasů proti 311. Silvio Berlusconi 14. prosince těsně přežil hlasování o vyslovení nedůvěry vládě, které v parlamentu vyvolali opoziční poslanci. Ještě předtém ustál hlasování o důvěře v senátu. „Berlusconi zajisté zvítězil, ale toto jeho vítězství by měl ourčitě vést k zamyšlení,“ píše Sergio Romano v listu Corriere della Sera.
Předseda italské vlády má totiž podle žurnalisty dvě možnosti: „Radovat se z úspěchu, vyřídit si účty se svými protivníky a jít dále až do konce mandátu. Tři hlasy, které představují jeho náskok, ho nezachrání před překážkami, které se objevují na obzoru, avšak vždy bude moct pomlouvat opozici a hrát roli zrazeného vůdce. V tom případě bude země opět odsouzena k prožití nevkusného představení, kterého jsme byli v posledních měsících svědky, v podobě sporů a hádek, kdy nikdo nevěnoval pozornost hospodářským a finančním problémům, kterými procházíme. Další možností je znovu vytvořit většinu na nových základech.“ Prvním krokem k tomu by byl nový volební zákon.
Zemi chybí sny i směr
Barbara Spinelliová na stránkách milánského listu La Repubblica vyjadřuje názor, že „vítězství Cavaliereho je jen zdánlivé. Nejenže má k dispozici jen slabou většinu, ale teď musí čelit i dvěma pravicovým opozičním stranám (centristické UDC a FLI, straně bývalého spojence Gianfranca Finiho)“. „Poslední úder sice nevyšel, ale krize pokračuje skrytě,“ poznamenává novinářka. „Za vnější fasádou úspěchu se nachází sice obtížný, ale nevyhnutelný pád berlusconismu, který způsobí stejní lidé, kteří jej vynesli k moci. Je to jako termidor.“ Barbara Spinelliová však varuje před „Berlusconiho nebezpečně pozitivním myšlením“ a jeho neuvěřitelné schopnosti „plavat v moři volebních kampaní,“ které by mu mohly umožnit odvrátit vlastní pád a dostat jej do křesla prezidenta republiky, což ostatně představuje jeho poslední osobní cíl.
A mezitím je Řím v plamenech, rozčiluje se Mario Calabresi v listu La Stampa. „Politici v parlamentu dostali to, na co čekali už dlouhé měsíce: křik, počítání hlasů a pak oslavy.“ A na ulici, kde demonstrovali Berlusconiho odpůrci byl „kouř, výbuchy, obušky, přilby a celé to připomínalo 70. léta.“ Zraněno bylo více než 100 osob. „Z těchto výjevů z Říma jde strach, poukazují totiž na propast, který existuje mezi uzavřeným světem politiky a zemí, se kterou to jde z kopce a které chybí sny i směr,“ upozorňuje Mario Calabresi. „Svět politiky by se měl dívat i mimo požáry a viděl by zneužitou většinou, která už si není ani schopná dělat iluze. Místo toho se uzavírá do sebe a nechává venku nejen výtržníky, ale také italský lid.“
Evropská politika se bulvarizuje
„Nebylo by místo obviňování a kritizování toho člověka a jeho miliard lepší položit si otázku, zda Berlusconi není nakonec metaforou Itálie, alespoň určité podoby Itálie?“ táže se a vlastně si i odpovídá list Libération. Pařížský deník připomíná, že „tento muž byl třikrát zvolen ve všeobecných volbách“ a že „jeho úspěchy jsou prohrou opozice. Jakoby v Itálii v posledních 16 letech nebylo na výběr nic jiného než Kajman [Berlusconiho přezdívka založená na filmovém zpracování jeho života]. A to ani napravo, ani nalevo.“
Podle listu El País „tato show [v parlamentu] zvýší mezinárodní nedůvěru k italské politice a posílí rostoucí proud antipolitiky, která podkopává základy této kdysi parlamentní demokracie, která se stala kolébkou podnikatelského totalitarismu.“ V tomto kontextu jsou násilnosti „samozřejmě odsouzeníhodné, ale zároveň svědčí o společenském klimatu, ve kterém dochází k závažné implozi.“
Ale je Itálie skutečně tak zvláštním případem? „Dříve než my, tak dokonalí Evropané, zatoužíme vystavět kolem Itálie co nejvyšší zeď a následně zemi ponechat jejímu osudu, počkejme si sto let a poté bude třeba se zeptat, zda nejsme svědky úpadku demokracie, ve které ani ostatní země nijak nevynikají.“ „Od Itálie nás dělí jen několik stupňů,“ píše Frankfurter Rundschau a dodává, že „nejde jen o tuto modelovou evropskou zemi. Italskému příkladu se stále více podobá Francie pod vládou Nicolase Sarkozyho. V celé Evropě je na postupu depolitizace a bulvarizace politiky.“
