Němci dali světu Audi a autobahn, ale z Vaubanu vykázali všechno, co má čtyři kola a motor. Vedle pěkně udržovaných domků obyvatel střední třídy na předměstí univerzitního města Freiburgu, kde by normálně parkovala auta, kvetou záhony květin. Místo hluku dopravy poslouchají zdejší lidé zpěv ptáků.

Pokud tady chcete mít auto, musíte zaplatit přibližně 20 000 euro za místo,“ říká Andreas Delleske, zakladatel projektu. „Ale asi tak 57 % zdejších usedlíků auto prodalo, aby mohli požívat výsady žít tady.“ Většina místních používá k přepravě kolo nebo tramvajovou linku, která spojuje Vauban s centrem Freiburgu. Pokud chtějí jet autem na prázdniny nebo přestěhovat věci, vůz si pronajmou nebo využijí spolujízdy.

Tím, že se tu nepočítá s auty, se při plánování téměř zcela upustilo od silnic. Silnice a cesty jsou dlážděné nebo vysypané štěrkem a vozidlům je povoleno pouze vyložit základní zboží. Život bez aut je pouze začátek toho, co bývá považováno za jeden z nejúspěšnějších evropských experimentů zeleného bydlení a projekt budoucnosti.

5 300 obyvatel Vaubanu žije v elegantních domech se širokými balkóny a velkými francouzskými okny s výhledem do klidných zahrad. Celkový dojem je jako vystřižený z reklamy na IKEA. Ovšem pod povrchem místní ryze střední třídy bublá ekologická revoluce. Všechna okna mají trojí těsnění. Díky ventilačnímu systému jsou všechny byty neustále zásobovány čerstvým vzduchem. Většina domů je napájena solárními panely a inteligentními kogenerátory, které jsou poháněny dřevěnými třískami a dodávají do domů teplo a elektřinu. Většina vaubanských domů má nadbytek elektřiny, který pak prodává energetickým společnostem.

Delleske je velice hrdý na to, že ho 90 m2 stojí ročně na vytápění pouhých 114 euro. „Většina lidí platí za topení každý měsíc horentní sumy,“ říká. Neplánoval dokonce ani odtoky pro wc a sprchu: z odpadu je kompost v biologických toaletách a voda po sprchování a mytí prochází filtrem a používá se na zahradě.

Věhlas Vaubanu se šíří dál. Na kraji města denně parkuje sedm až osm autobusů plných turistů. U vstupu je vítá heslo: „Tvoříme svět takový, jaký si ho přejeme mít.“ Původ předměstí přitom s idealistickými myšlenkami zdaleka spojen nebyl. V roce 1937 sloužilo město jako kasárny pro Hitlerův Wehrmacht. Na konci druhé světové války si ho vyžádala francouzská armáda, která mu dala název Quartier Vauban. Po sjednocení Německa se Francie z této oblasti stáhla a území bylo v roce 1994 znovu připojeno k Freiburgu.

Krátce potom založila skupina ekologicky smýšlejících lidí, povětšinou příslušníků střední třídy, Fórum Vauban, a začala vyjednávat s městským zastupitelstvím. Na základě těchto jednání byla ustanovena komise pověřená navrhnout ekologicky udržitelné domy. Většina budov z nacistické doby byla stržena a k rekonstrukci města bylo povoláno na 60 architektů.

Projekt je dokladem toho, jak silné je v Německu hnutí zelených. Freiburgskou radnici řídí koalice složená ze zástupců konzervativců a Strany zelených, přičemž zelení mají nejvíce křesel. V evropských volbách získali téměř 60 % hlasů. Vauban se také vymyká reputaci Německa jakožto jedné ze zemí s nejnižší porodností na světě: přibližně 30 % jeho obyvatel je mladších 18 let. Ute a Frank Litsovi se sem přistěhovali před pěti roky. Jejich děti, šest a deset let, mohou ze dveří čtyřpokojového bytu za 250 000 eur vejít přímo do obecní zahrady. „Chtěli jsme si koupit vlastní dům a líbila se nám pravidla zdejšího místa šetrná k přírodě,“ říká paní Litsová. „Hlavním důvodem ale bylo to, že Vauban je skvělý pro děti. Mají tady svobodu, kterou bychom v normálním městském bytě těžko hledali.“

Jestliže báječný nový svět trpí nějakým syndromem, pak určitým typem monokulturnosti střední třídy. Když sedíte venku před bývalou nacistickou budovou, z níž je dnes bio restaurace nabízející ravioli plněné ricottou a pštrosí maso, jen stěží zahlédnete Neevropana, starého člověka nebo chudáka. Wolfgang Konradi, který pracuje s mládeží, říká, že teenageři se tu chovají jako normální lidé jejich věku. „Potíž je v tom, že rodiče tady od svých potomků očekávají, že z nich budou perfektní občané,“ stěžuje si. Jeho žena Ina k tomu dodává: „*J**e to tady moc pěkné, ale žijeme tu trochu jako pod skleněným poklopem. Já bych tu určitě celý život zůstat nechtěla*.“