Vyberte si jazyk
Postupně se ukazuje, jak krátkodobé a neefektivní kroky byly přijaty před několika měsíci. Otázkou není, zda finanční prostředky, vyhrazené na záchranu potápějících se ekonomik, byly dostatečné či nikoliv. Jde o to, že kvůli rozhodnutím evropských zástupců byly problémy odloženy na později a jejich příčina zůstala nevyřešena.
Takzvané „periferní státy“ eurozóny zápasí se strukturálními problémy, kvůli kterým jejich ekonomiky nedokážou obstát v hospodářské soutěži. Zároveň se potýkají s hlubokými státními dluhy, které, jak se zdá, nebudou možná nikdy plně splaceny. Odkládání reforem a předstírání, že nejsou příliš potřebné, jen situaci nadále zhoršuje. Nejhorší je, že zemím chybí celková strategie. Státy eurozóny nebyly schopny přijít se skutečnou strategii, která by jim umožnila zachránit jednoho potápějícího se člena. Pokud jde pouze o malou periferní ekonomiku, ostatní státy dokážou relativně rychle zmobilizovat finanční zdroje na pokrytí finančních potřeb postižené země na několik let dopředu. Dotkne-li se však problém velké ekonomiky, finanční zdroje ostatních států se mohou ukázat jako nedostatečné.
ECB má chránit stabilitu měny
Zdá se, že se nikdo pořádně nezamyslel nad stávající situaci. Představa, že dluhy postižené země převezme Evropská centrální banka, by měla být přijatelná jen jako nouzové opatření, ke kterému došlo před několika měsíci. Není však možné ji považovat za systematické řešení. Úkolem ECB není zachraňovat zadlužené státy, ale chránit stabilitu společné měny. Přestože ECB zdůrazňuje, že z trhu stahuje přebytečnou zásobu peněz nebo, jak se uvádí v ekonomickém žargonu, „sterilizuje trh“, samotný fakt, že ECB má jiné cíle než cenovou stabilitu, nyní podkopává její vlastní důvěryhodnost. A právě na této důvěryhodnosti stavějí spotřebitelé svá očekávání inflace.
Dalším velkým problémem je, že EU nemá jasně vymezené rozhodovací centrum. O důležitých otázkách rozhoduje předseda Komise Barroso, předseda Rady Von Rompuy a takzvané „superduo“ Merkelová-Sarkozy. Zatím co se Barroso a Von Rompuy snaží najít soudržné řešení pro všechny členské státy, s překvapením zjišťují, že o všem se mezitím rozhodlo na summitu mezi Francií a Německem. To by nutně nevadilo, pokud by se jejich představy navzájem shodovaly. Bohužel se však ukazuje, že výsledkem je kompromis dvou extrémů–unie suverénních států a unie přenesených pravomocí. Na kompromisech se jen zřídka zakládá skutečné řešení problémů.
Obavy z rozpadu eurozóny
Obavy z možného rozpadnutí eurozóny snad nakonec pomůžou najít rozumnou cestu ven ze slepé uličky. Finanční trhy již nedůvěřují evropským politikům. Přestaly reagovat na ohlášení jednotlivých záchranných balíků. Berlín už dokonce odmítá finančně přispět na pomoc Španělsku. Dnes musejí evropští lídři rozhodovat o odkladu splacení dluhu postižených členských států.
Představa, že se eurozóna rozpadne, vzbuzuje obavy nejen v periferních zemích, ale také v největších evropských ekonomikách. Právě ony totiž nejvíce získaly ze zavedení společné měny. Díky euru se Německo dokázalo v průběhu několik let stát největším světovým vývozcem. Více než 40 % německého exportu míří do ostatních zemí eurozóny. Pokud by došlo ke zrušení eura a opětovnému zavedení národních měn, nejvíce by posílila německá marka. Německo by tak přišlo o celou konkurenceschopnost, zatím co země postižené finanční krizí by na konkurenceschopnosti získaly. Je trochu paradoxní, že právě Německo, které získalo nejvíce ze společné měny, by mělo udělat všechno pro záchranu Evropského projektu. Aby se tak stalo, budou potřebná přísná a jednoznačná opatření, na rozdíl od nedopečených kompromisů, které jen odkládají problémy na později.
