Klima se mění, globální teploty stoupají a může za to především člověk, který už od počátku průmyslové revoluce vypouští do atmosféry stále více skleníkových plynů.
Oxid uhličitý ze spotřebovaných paliv, metan z chovu dobytka, oxidy dusíku a fluorované uhlovodíky, které se používají jako chladiva - ty všechny přispívají ke skleníkovému efektu, jelikož zadržují teplo, které země získává ze slunce. Bez skleníkového efektu bychom na naší planetě nepřežili, jelikož stabilizuje teplotu v rozsahu, který je pro organický život na zemi optimální.
Problém je to, že lidská civilizace fungování globálního termostatu narušila a ekosystém ztratil svou schopnost vstřebávat přebytek oxidu uhličitého. Výsledkem je v současnosti pozorovaný jev globálního oteplování. V září publikoval Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) nejnovější zprávu o současném stavu našich znalostí o globálních klimatických změnách. Ta nenechává prostor pro pochyby. Od začátku 20. století vzrostly teploty na zemi o 0,89 stupňů Celsia.
Stále tepleji
Proto byla již v roce 1992 na Summitu Země v Rio de Janeiru podepsána Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC), která si za hlavní cíl vytkla snížení emisí skleníkových plynů. Úmluva následně vedla v roce 1997 k podepsání Kjótského protokolu, který se tehdy zdál být obrovským úspěchem. Průmyslové země zavazoval ke snížení emisí oxidu uhličitého v míře stanovené na základě jejich výše v 90. letech, což v případě EU přestavovalo 8 %. Protokol začal platit v roce 2008 a vypršel v roce 2012. I jeho příznivci dnes přiznávají, že byl neúspěšný. Emise skleníkových plynů tak stále rostou, stejně jako globální teploty.
Důvody jsou jednoduché – svět se během dvou desetiletí, která od summitu v Riu uplynula, velmi změnil. Čínská ekonomika zažívá obrovský růst, avšak za cenu enormního zvyšování spotřeby energie, kterou získává především z uhlí, nafty a zemního plynu. Tím se Čína stala největším zdrojem emisí oxidu uhličitého. Jako rozvojová země nicméně nepatří k signatářům Kjótského protokolu, stejně jako jím nebyly jiné rychle rostoucí ekonomiky – Indie, Brazílie, Indonésie nebo Vietnam. Jelikož nejsou povinny snižovat emise, staly se destinacemi, kam západní firmy s oblibou přesunují svou průmyslovou výrobu.
Miliónové náklady
Británie, Francie a Německo se tak mohou vychloubat, že se jejich ekonomiky staly čistšími, a ignorovat skutečnost, že za ně špinavou práci dělají rozvojové země. Ty ale do atmosféry vypouštějí více skleníkových plynů, než je Evropa schopná ušetřit. Dnes jen málokdo pochybuje o tom, že jediným rozumným řešením je smlouva, ke které by se přidali všichni signatáři Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, tedy všech 194 zemí. Taková úmluva měla původně vstoupit v platnost v roce 2013, po vypršení Kjótského protokolu.
Podle optimistického scénáře měla po Konferenci o klimatických změnách v Kodani (COP 15) v roce 2009 začít nová éra, během které by se ekologická a ambiciózní EU stala globálním vůdcem v boji proti klimatickým změnám, a svět by ji následoval. Právě v Kodani měla být podepsána nová mezinárodní smlouva, která by se v roce 2013 stala právně závaznou. Mezitím však v roce 2008 vypukla finanční krize, což ochromilo západní ekonomiky a oslabilo mezinárodní pozici jak amerických, tak evropských lídrů.
Kodaňský summit proto skončil fiaskem. Kjótskému protokolu byla prodloužena platnost do roku 2020 a dnes přežívá jako zombie, která jen málokoho přiměje k činům.
Také konference ve Varšavě, která je oficiálně už 19. výroční schůzí signatářů úmluvy UNFCCC v roce 1992, měla zahájit novou éru v boji proti klimatickým změnám. Na 10 000 účastníků z celého světa se shromáždilo v prostorách Národního stadionu, kde pracují na dohodě, která by měla být schválena v roce 2015 v Paříži. Organizace celé události bude Polsko stát asi 25 milionů eur. Stojí to za to?
Tahání za brzdu
Důležitá je i otázka, zda úmluvy o klimatických změnách a celý klimatický proces OSN mají vůbec nějaký smysl. Jejich pomalé tempo naznačuje, že k reálnému dosažení ambiciózních cílům – například zabránit, aby globální teplota ve srovnání s dobou před průmyslovou revolucí vzrostla o více než 2 stupně Celsia - s největší pravděpodobností nedojde. Z Německa a Japonska, které obě odstavují své jaderné reaktory a nahrazují je uhelnými elektrárnami a zemním plynem, se najednou staly brzdy celého snažení.
Profesor Maciej Sadowski, odborník na klimatické změny z Institutu pro ochranu životního prostředí, který Polsko zastupoval během řady summitů o klimatu, včetně Kjótské konference v roce 1997, říká otevřeně: „Reálným cílem Úmluvy není ochrana klimatu, ale přerozdělování bohatství mezi bohatými a chudými zeměmi. Od začátku šlo hlavně o moc a peníze.“
Není pochyb, že zvyšující se náklady mohou přinést rozvoj nových a šetrnějších technologií i udržitelnějších ekonomických modelů. V zemích jako Španělsko a Řecko, kde nezaměstnanost mladých přesahuje 50 %, nebo ve Francii, kde neustále sílí vliv extrémní pravice, jsou ale tyto otázky jen těžko v popředí veřejného zájmu. Mnohé proto naznačuje, že během varšavského summitu nepůjde tolik o budoucnost globálního klimatu, jako spíše o současné problémy účastnických zemí.
COP19
Kdo se bojí snižování CO2?
Tři čtvrtiny zemí, které se účastní summitu COP19 ve Varšavě – včetně Spojených států, Číny a Polska – nesouhlasí s výrazným omezováním emisí oxidu uhličitého, píše Wawrzyniec Smoczyński ve svém komentáři v listu Polityka. Západoevropské země naopak požadují radikálnější snížení emisí. Smoczyński však tvrdí, že
[těmto zemím] se snadno volá po přijímání stále ambicióznějších cílů, jelikož dobu uhlí mají samy daleko za sebou, […] přecházejí na technologie obnovitelných zdrojů energie a doufají, že na jejich vývozu vydělají velké peníze. Bohužel jen málo zemí na světě si mohou dovolit podobný přechod v oblasti energetiky, jako vidíme v rozvinutých částech Evropy. Navíc systém obchodu s emisními směnkami, který měl v EU být zdrojem dotací pro obnovitelné zdroje energie, nefunguje. Zároveň poněkud zeslábly obavy z možnosti katastrofického klimatického kolapsu a v době hospodářské krize vlády více zajímá ochrana státního rozpočtu a pracovních míst, než ochrana klimatického systému.