Rasismus je člověku vlastní. Proto je dobré si to uvědomovat a dbát na to, aby nenarůstal a potíral jej zákon. Samo o sobě to však nestačí. O rasismu musíme vzdělávat, poukazovat na jeho mechanismy, absurditu, kořeny a také být neustále ve střehu.

Francouzskou společností v poslední době údajně zmítá prudce se šířící vlna rasismu. Ve své podstatě ovšem Francie není o nic víc rasistická než jiné země. Odmítání cizího, toho co je odlišné, co je považované za bezpečnostní hrozbu, je univerzální reakcí každé společnosti. Rasismus se může v některých případech zaměřit na jednu komunitu, to ale ještě neznamená, že toleruje ty ostatní. Jinými slovy při šíření nenávisti neexistuje diskriminace. Projde si tím každý.

V současné době v Evropě jsme však svědky něčeho velice závažného. Rasismus totiž začíná slovy a může končit v kremačních pecích. Označit [francouzskou ministryni spravedlnosti] Christiane Taubirovou [během jedné říjnové demonstrace manifestace za opici, je jen začátek. Pokud to necháme být, od urážky je jen malý krok k tělesnému napadení, mučení (případ mladého chlapce Ilana Halimiho) a k vraždě. To je důvod, proč musíme mít na paměti, že žádný soft-rasismus bez kofeinu neexistuje.

Potřeba najít viníka

Ministryni Taubirové mohlo být právem líto, že se žádná z politických špiček nepostavila proti rasismu, jehož se stala obětí. I další ministryně musela čelit podobné lhostejnosti, tentokrát v Itálii. Jedná se o ministryni integrace Cecile Kyengeovou, původem z Konga (Kinshasa), kterou někteří poslanci Ligy severu proslulí svý rasismem počastovali celou řadou nelichotivých přízvisek. Častým terčem zakořeněného rasismu jsou i fotbaloví hráči tmavé pleti. Když šéf vlády dovolí svému publiku, aby se smáli „Obamově opálení“ a u té příležitosti ztratí veškeré zábrany, dává tak signál těm, kteří až doposud něměli odvahu vyjádřit svůj rasismus, aby se uvolnili a utužovali se ve svým idejích.

Skutečnost, že Evropa postupně ztrácí své dominantní postavení ve světě a to nejen ekonomicky, ale i kulturně, vyvolává pocit hořkosti, která se může proměnit v pohrdání vším ostatním. Například Španělsko stále ještě nepokročilo ve svém vztahu s islámem. Imigranti ze severní Afriky se označují jako „Maurové“ s tím, že tento pejorativní termín připomíná smutnou epizodu inkvizice. Věci nikterak nepomohla ani hospodářská krize. Vždy nahlížíme s nedůvěrou na ty, kteří jsou chudší, kteří jsou většími cizinci než jsme my. To dělá z rasismu snadný postoj, který zaujímáme vůči životním zkouškám. Je vždy potřeba najít viníka. Předtím to byl žid, dnes je to muslim.

Pokud rasismus existoval od nepaměti, je zřejmé, že politiky z toho dělají základ obchodu. Je jednodušší šířit nenávist k cizincům, než respektovat odlišné. Člověk má tendenci se nechat stáhnout ke dnu, zejména pokud neumí situaci čelit jinak. Rasismus představuje lenost myšlení, nebo dokonce odmítnutí přemýšlet. Vždy bude někdo, kdo bude myslet za vás a kdo vám zprostředkuje vnímání škodlivých idejí.

Lepší než ostatní

Dnes slýcháme, že ne všichni členové Národní fronty jsou rasisté. Možná. Ale všichni rasisté jsou ujišťováni, že jsou ve straně vítáni pod podmínkou, že budou diskrétní ohledně svého přesvědčení. Do té doby, co půjde politikům především o to, aby si zajistili své znovuzvolení, bude docházet k těmto nechutným projevům. Přidejme k tomu to, jak účinně zafungoval nový vzhled Národní fronty, který z ní udělal v podstatě běžnou stranu. To, že partaj odmítá označování za „krajně pravicovou stranu“ je zajímavým znamením přechodu z jednoho stavu do druhého. Pokud to není jen slovíčkaření, mohli bychom připustit, že aspekt extremismu byl nahrazen něčím daleko hlubším a nebezpečnějším, banalizací předsudků a xenofobie.

K poražení myšlenek této strany je třeba mít právo na systematickou odpověď pokaždé, když jeden z jejích lídrů začne šířit lži nebo navrhne program, který nejen že nelze použít, ale navíc ohrožuje zemi. Vedle této opatrnosti, která krutě chybí všem předním plitickým stranám, je třeba vyvinout pedagogický postup na školách a udělat z toho projekt jdoucí do hloubky, který má trvání. Je třeba, aby děti věděly, dokud je jejich mysl ještě tvárná, na čem stojí rasismus, znali jeho dějiny, jeho pustošení a jeho nelidskost. Je třeba říkat a opakovat, že strach a nevědomost jsou dva pilíře této pohromy, že je třeba chápat jeho mechanismus, pomocí vědomostí a inteligence, debatovat a skoncovat s tabu. Je třeba mluvit o všech tématech a nezavírat oči před těmi, kdo šíří rasismus, protože se sami stali obětmi stigmatizace.

Tvrdit a poukázat na to, že rasy neexistují, nestačí k tomu, aby rasismus zmizel, samozřejmě, ale alespoň je to pravda, která otřese jistotami. Když se naplní pohár hořkosti, rasistické tendence se často začnou násobit. To vede k přesvědčení, že rasismus roste, zatímco tu byl odjakživa. Rasismus je připravený se rozpínat, když převládne nespokojenost a arogantní potřeba považovat se za lepší než ostatní.