Do Luandy zamířila smírná mise. Čtrnáct portugalských poslanců se na začátku listopadu vydalo do angolského hlavního města, aby se pokusilo uklidnit rozvířené vztahy mezi Lisabonem a jeho bývalou kolonií.

Situaci se už v září pokusil vyřešit portugalský ministr zahraničí, který Angole vyslovil „diplomatickou omluvu“ za vyšetřování, jehož předmětem jsou v současné době vysocí angolští představitelé v Portugalsku. To však vztahy mezi Lisabonem a Luandou ještě více zkomplikovalo.

Angolský prezident José Eduardo dos Santos, který zemi vládne nepřetržitě už od roku 1979, během svého projevu o stavu národa 15. října prohlásil, že podmínky nutné k udržení „strategického partnerství“ nebyly naplněny.

Režimem kontrolovaný deník Jornal de Angola pak 21. října Portugalsko ve svém redakčním komentáři nazvaném „Sbohem lusofonii“ kritizoval za „nepřijatelný útok“, poté, co už o několik týdnů dříve prohlásil, že Portugalsko nemá své bývalé kolonie „co poučovat“.

V Lisabonu, kde řada politiků a komentátorů již dříve ministrovu omluvu odsoudila, to okamžitě způsobilo skandál. Ten naopak pobouřil vládu v Luandě, která se cítí být „napadena“ v debatě rozpoutané kolem vztahů mezi bývalou koloniální velmocí na pokraji bankrotu a její dávnou kolonií, jež naopak zažívá hospodářský boom.

Výměna rolí

Podle některých médií jsou rozdíly mezi oběma zeměmi, které krize náhle prohloubila, dějinnou „pomstou“. Kvůli své sedmnáctiprocentní míře nezaměstnanosti a trvající hospodářské recesi (v roce 2013 se očekává negativní růst -1,8 %), kterou krátkodobě ještě zhoršuje tvrdá politika rozpočtových škrtů, to vypadá, že Lisabon udělá ve snaze přilákat zahraniční investice takřka cokoliv.

Angola naopak díky rostoucím cenám ropy a prodeji diamantů zažívá úžasný hospodářský rozmach (během prvního desetiletí 21. století téměř 15 %) a investoři z Číny a Brazílie si u ní podávají dveře. Symbolem této změny rolí je portugalsko-angolská obchodní bilance, která se z černých čísel v roce 2012 přehoupla během prvního letošního pololetí do červených. Lisabon dnes dováží víc angolské ropy, než se mu daří do bývalé kolonie vyvážet zboží. Hodnota angolských investic v Portugalsku, kterou lze jen stěží přesně vyčíslit, zároveň už od začátku tohoto století nepřetržitě roste.

Avšak Angola není pouze bývalou portugalskou kolonií, která dnes čítá 19 milionů obyvatel a kde v roce 2002 skončila po mnoha letech občanská válka. Je také jednou z nejzkorumpovanějších diktatur na světě, kterou žebříček korupce organizace Transparency International řadí na 157. místo na světě, z celkových 176. Zcela bez demokratického dohledu jí vládne rodina dos Santosových, spolu s prezidentovou stranou MPLA.

Je proto otázkou, zda lze angolský hospodářský úspěch opravdu označit za „pomstu kolonizovaných“. Velká část angolských „investic“ do luxusních nemovitostí na portugalském pobřeží či do portugalských bank má pochybný původ a prospívá pouze malé skupině luandských podnikatelů, kteří mají blízko k vládnoucí moci. Několik osob, které Médiapart v Lisabonu kontaktoval, tyto investice označuje za dech beroucí systém praní špinavých peněz pro angolské zbohatlíky.

Bývalý portugalský novinář Pedro Rosa Mendes, který dnes vyučuje na prestižním pařížském institutu EHESS, tvrdí, že počátek těchto praktik sahá hluboko do doby před současnou krizí, na konec 90. let, kdy občanskou válkou sužovaná Angola vydala nové koncese na těžbu ropy. Rozhodnutí vedlo k boomu v produkci černého zlata, což naplnilo státní kasu a posílilo vliv Angoly na mezinárodní scéně. Hospodářská recese, kterou jihoevropské země prožívají od roku 2008, pak tyto velké změny ve vztazích mezi Angolou a Portugalskem pouze urychlila.

Závratně bohatá dcerka

Kdo všechno proto pošilhává po klenotech bývalé metropole? Útočí na ně především rodiny blízké angolskému prezidentovi – nanejvýš několik stovek osob – které disponují angolskými i portugalskými vízy. „Noviny mluví o ,prezidentských kruzích’. Jde ale především o samotného dos Santose a jeho rodinu,“ domnívá se Pedro Rosa Mendes. Zejména o jeho nejstarší dceru -- čtyřicetiletá Isabel dos Santosová, absolventka londýnské King’s College a jediná africká miliardářka, je jednou z klíčových postav této skandální post-koloniální ságy. Podle oficiálního angolského tisku je Isabela živoucím důkazem, že i v Angole, kde 70 % obyvatel musí vyjít s méně než dvěma dolary na den, mohou na poli mezinárodních financí vzniknout podobné „success story“.

Dědička, která je prezidentovou dcerou z prvního manželství, je dnes v Portugalsku majitelkou porfolia aktiv závratné hodnoty. Za několik let se jí podařilo získat polovinu kapitálu portugalského telekomunikačního gigantu, který vznikl fúzí firem ZON a Optimus, a velkou část akcií portugalské banky BPI, kde je dnes se svými 19,4 % druhým největším vlastníkem. Sedí také ve správní radě další finanční instituce, BIC Portugal, a vlastní i akcie společnosti Amorim Energia, která ze 40 procent ovládá Galp, jednu z největších naftařských skupin v Evropě.

„Princezna“ je dnes díky svému portfoliu kotovaných akcií třetí nejbohatší osobou na lisabonské burze. Její jmění, které se odhaduje na 1,7 miliardy dolarů, z ní činí nedílnou součást portugalské ekonomické scény. Na první pohled se z masivního přílivu čerstvého kapitálu do krvácejícího Portugalska nelze než radovat. Začneme-li se však o pochybné zdroje Isabelina bohatství zajímat blíž, jsou věci o něco složitější.

Loni v září zveřejnil americký časopis Forbes o angolské dědičce rozsáhlou reportáž. Ta vyvolala velkou pozornost v Lisabonu -- o něco menší v Luandě. Týdeník v ní dochází k jednoznačnému závěru: „,Tatínkova dceruška’ je výtvorem svého otce, který díky ní zabírá část státních příjmů z ropy a diamantů pro svůj ,klan’ a bezpečně je ukládá v zahraničí. Jejich cíl: Portugalsko.“