Je po divadle a Andrea Sedláčková sedí v divadelnim baru v Praze s kamarádkami od filmu. Zvedá se ale už před půlnoci, zítra ráno musí být už v deset v práci. A práce je odsud tisíc kilometrů, v Paříži. Česká režisérka emigrovala v roce 1989 do Paříže. Má tam manžela a dvě děti, na Bastile byt se štuky a krbem, práci střihačky kvalitních filmů, uspěšný francouzský život. V Praze má rodiče, přátele, vzpomínky, točí filmy. „Jsou to dvě části mého života. Kdybych se rozhodla jen pro jednu, zbyla by ho jen půlka,“ říka režisérka. Obnaší to ovšem mít dvě postele, dva mobily, dvě peněženky, vést v patrnosti dvakrát více věcí.

Žít najednou na více místech stojí hodně peněz, času a úsilí. Přesto to dělá stále více lidí, protože se jim to přese všechno vyplatí. A jak se svět mění ve stále menší globalní vesnici, je to pro ně pořad přijatelnější. Právě proto začali sociologové tyto případy zkoumat. Vynašli pro všechny takové situace pojem „multilokální bydlení“ či „multilokalní domácnost“ a definuji to takto: „Denní život domácnosti je organizovaný na vice místech zaroveň. Je to řešení, které leží na pomezí mezi denním dojížděním a stěhovaním.“

Take sociolog Knut Petzold ví, o čem je řeč. Bydlí v Lipsku, studoval v Chemnitzu a jeho přitelkyně bydlela a studovala ve Stuttgartu. Měsíčně tedy najel nějakých tisíc kilometrů. A při tom přejíždění vystudoval sociologii a specializoval se právě na multilokalní domácnosti. Jev to není nový, teprve v posledních letech se na něj ale vrhli teoretici. Protože je stále častější. „Sedláci odcházeli v zimě za prací do města, to se dělalo vždycky. Rozdíl je v té paralelnosti dvou životů, lidé dnes žijí skutečně na více místech zároveň. Je to proto, že přesouvaní je stále snadnější,“ vysvětluje Knut Petzold. (...)

Celý článek je dostupný předplatitelům na stránkách týdeníku Respektči v jiné jazykové verzi na Presseurop.eu