Milý Juliáne,

Příští rok ti bude 18 a dokončíš střední školu: jistě to pro tebe bude vzrušující i důvod k obavám. To proto, že pro průměrného evropského teenagera musí budoucnost vypadat dobrodružně i neútěšně. Nezaměstnanost, hory dluhů, proroctví měnových katastrof a vyhlídky na vzácné možnosti solidní kariéry jen mlhavé.

Před 35 lety se generace absolventů – tvých rodičů – dívaly do budoucnosti, která byla podobně vzrušující i pochmurná. Vyrůstající ve stínu jaderného holocaustu a terorismu, tato generace se musela vyrovnat s inflací přesahující deset procent a nezaměstnaností. Přesto též vyvolala sexuální revoluci a nadchla se pro komunismus a anti-konformismus. V 70. letech se tato generace též vydala do ulic, provolávala proti-vládní slogany, protestovala proti reformách školství, které považovala za zpátečnické a elitní. Dožadovala se volného přístupu do univerzit, na kontinentě, který se též ocital na pokraji politického kolapsu. Pak padla Železná opona a došlo ke splnění dlouholetých snů o znovusjednocení Německa. Evropa překonala ropnou krizi. V polovině 80. let začaly evropská hospodářství znovu růst a těšili se, zdálo se, dlouhému období stability. To všechno se však ukázalo být jednou velkou iluzí.

Téměř každý – politici i bankéři – zneužil toho malého hospodářského oživení, ke kterému skutečně došlo, využil deregulace a delokalizace výroby, odsouval pracovní místa do zahraničí a zároveň doma demontoval sociální stát. Za jedinou generaci nás mzdová nerovnost vrátila do období mezi válkami a připravila tak půdu pro novou Velkou krizi, jenom tentokrát přímo na našem zápraží. Co jsme udělali špatně? Může za to naše vlastní touha být částí elity, být jiní, bohatí a mocní, moci stavět impéria.

Vězni vlastních rozporů

Zlato, které ospravedlňuje jakékoliv prostředky. Evropané jsou navždy Machiavelliho děti, chycené ve vagonu historické horské dráhy, která nás může dovést k Francouzské revoluci svrhující monarchii a o několik málo let později k Napoleonovi Bonapartemu jako novému císaři. Jsme navždy vězni našich vlastních rozporů, uhýbáme před rovnoprávností a zároveň provoláváme slávu demokracii. Selháváme, místo toho abychom se vyvíjeli. Přesto je tu stále naděje.

Nová generace současných náctiletých je první narozenou v multikulturním tavícím kotli spojené Evropy, která již není osídlena pouze Evropany. Multikulturalizmus by mohl být naší záchranou a vysvobodit nás ze svěrací kazajky naší historie a vrhnout náš starý kontinent do prostředí, ve kterém budou jiná etnika, méně rozvinutá než naše avšak i méně cynická a více pozitivní, hrát v budoucnosti velkou roli.

Při pohledu na nedávné studentské demonstrace na Parlamentním náměstí v Londýně, jsem uviděla novou Británii a novou Evropu. Nikdy předtím země neviděla takové protesty – možná jen když Thatcherová chtěla zavést novou daň z hlavy: tehdy však byly důvodem peníze, ne rovnoprávnost. Nová krev dětí našich imigrantů je motorem nadnárodních protestů a zároveň tmelem solidarity mezi evropskou mládeží. Mladí, kteří si dělají starosti ze zítřků jako my a přitom jsou odhodláni nedopustit, aby se historie opakovala, chtějí jinou Evropu. Jejich solidarita pluje na křídlech webu, mezinárodní agory, která se připojuje k WikiLeaks, Portu Allegre a všech ostatních iniciativ snažících se změnit naši planetu.

Lepší Evropa

Chtěla bych být znovu mladá a moct jít s tebou, podělit se o zážitky, které s sebou taková přestavba kontinentu přinese. Moje generace měla podobné sny, realizovat je však nedokázala. Jak jsme vyrůstali, stali jsme se součástí starých i nových elit. To proto jsou korupce, nerovnoprávnost a kriminalita dnes všude kolem nás, proto nám vládne třída nekompetentních politiků a bulvární tisk nás krmí pohádkami, které nechce číst ani slyšet.

Podaří se vám to, v čem my jsme selhali? Věřím, že ano, protože společensko-kulturní paradigma Evropy se konečně změnilo a ti, kdo nám dnes vládnou, tuto transformaci nereprezentují. Až tvoje generace nastoupí k moci, politické paradigma se nutně změní. Evropané již nebudou objeviteli. Nepoplují neznámými oceány za dobrodružstvím a cizími poklady, nebudou slézat hory, aby na vrcholu zasadili vlajku, ani se nebudou ohlížet na západ či východ, aby se rozhodli jak na mezinárodní scéně myslet a jednat. Budou se však moci ponořit do nového multikulturního ducha nové energie svého kontinentu a načerpat tam nové vzorce pro hospodářský, sociální a politický život. O takové Evropě pro tebe sním a k takové chci sama patřit.