„Mami, můj hlas se počítá?“ Tuhle otázku položila malá Vittoria, dcera europoslankyně Licie Ronzulliové, na jednom z nesčetných parlamentních zasedání ve Štrasburku, kam dorazila v náručí své matky. Obraz, který se v posledních letech mnohokrát opakoval, se stal symbolem všech aktivních matek a charakteristickou značkou italské poslankyně, která se s Vittorií na klíně v lavici evropského parlamentu, kde sedí obklopena dalšími europoslanci, z nichž valnou část tvoří muži, dokáže stejně dobře starat o svou dceru, jako o papíry, počítač a svůj nerozlučitelný Blackberry. Při hlasování pak Vittoria po vzoru své matky také zvedá ruku přesvědčena o tom, že se její hlas počítá.

Za pár let se její hlas opravdu počítat bude. Dokonce bude možná jako Licia zastávat důležitý post ve vládě, nadnárodní firmě nebo veřejné instituci po boku jiných žen působících na vlivných postech. Takový je každopádně cíl Bruselu, zejména houževnaté eurokomisařky Viviane Redingové, která od chvíle, kdy převzala otěže generálního ředitelství pro spravedlnost, neúnavně bojuje za větší prostor pro ženy, především ve vedení velkých firem.

Evropský parlament přijal 20. listopadu většinou hlasů směrnici, která má zlepšit poměr zastoupení mužů a žen v představenstvech evropských podniků, kde počet žen vzrostl za poslední tři roky na evropské úrovni z 15,8 % na 16,8 %. V Portugalsku je situace o něco méně povzbudivá. Počet žen na vedoucích pozicích ve veřejných a soukromých společnostech od roku 2012 dokonce klesl: ve veřejném sektoru na dnešních 25,9 %, v soukromém na 9,1 %, uvádějí statistiky státního sekretariátu pro rovné příležitosti. Přesně proti tomuto stavu hodlá vytrvalá Redingová nadále bojovat.

Bylo by naivní očekávat od mužů, že budou ženám z galantnosti přenechávat vlivné posty. A nutit je k tomu by bylo nevděčné. Předně proto, že to znamená potírat nerovnost pomocí nespravedlivého kritéria, zohledňovat pohlaví namísto schopností a že to neznamená podněcovat k uznání skutečného talentu žen. Je pravda, že brány podniků nejsou ženám otevřeny dokořán, dobře víme, jak obtížné je pro ně dělat kariéru, a nelze popřít, že ženy budou mezi státníky ještě dlouho v menšině.

Skleněný strop je realitou a nadále představuje bariéru v profesním a mocenském růstu žen. Zavedení kvót ve firmách a v parlamentech je možná zlem nutným k nápravě těchto flagrantních nerovností – není náhodou, že v parlamentu nevidíme jediného muže hlasovat o zákonech ovlivňujících život národa s dítětem na klíně. Ale stejně jako se nedá nařizovat kompetentnost, se nedá nařizovat ani rovnost. Problém není v předpisech, ale v chování a mentalitě. A právě ty se musí nutně změnit.