Po hlasování o vyloučení Silvia Berlusconiho ze Senátu jsme ve velkém pokušení uzavřít dvě desetiletí Berlusconiho vlády [od roku 1994 byl čtyřikrát premiérem] do závorek. Je to pokušení, které dobře známe: po odstranění nějaké anomálie se vracíme k normálu. Jako kdyby se v nás nenormálnost – chvilkové vybočení z normálu – nikdy nezabydlela.

V roce 1944 to nebyl Ital, nýbrž americký novinář Herbert Matthews, kdo prohlásil na stránkách literární revue Mercurio d'Alba de Céspedes: „Nezabili jste ho! Není mrtev ani zdaleka, fašismus v hlavách Italů stále přežívá. Slova se samozřejmě změnila, ale způsob myšlení a jednání přetrvává.“

Nákaza, naše „nemoc století“, má tuhý kořínek. To platí i pro Berlusconiho údajný pád. Je úleva vědět, že už nebude více rozhodovat ani v parlamentu ani ve vládě. Berlusconismus tu ale zůstává dál. A nebude jednoduché odvyknout si od drogy, která fascinovala nejen politiky a politické strany, ale vůbec celou společnost.

Schválně říkám „údajný pád“, protože ač jsme se zbavili Berlusconiho, berlusconismus přetrvá. To znamená, že boj pokračuje také pro ty, kdo usilují o obnovu demokracie, nejen o její stabilizaci. Dvacet let berlusconismu bychom měli konečně také zhodnotit: jak se zrodil, jak se mohl do této míry zakořenit?

Mýtus občanské společnosti

Lídr strany Forza Italia padl a bude muset vykonat veřejně prospěšné práce, ale k dispozici má ještě dvě obávané zbraně: nedotčená média a obrovské finanční prostředky. V časech hubených krav ještě monstróznější. Nebude sice sedět v Senátu, ale s Italy bude komunikovat přes nahrané videozáznamy.

Ještě důležitější je ale kulturní a politické dědictví – způsoby myšlení, jednání, nemoc století – které budou přetrvávat. Bez důkladné sebereflexe bude toto dědictví Itálii intoxikovat i nadále. Počínaje střety zájmů a incestními vztahy mezi politikou a obchodem: oba zůstávají modem vivendi italské politiky. Vyloučením Berlusconiho z politiky se jejich legitimita rozhodně nenaruší.

I nadále se držíme Machiavelliho, který odděloval politiku od morálky.

Dalším dědictvím je, že je politika zcela oddělena od morálky, nebo dokonce je jejím protikladem. Stal se z toho zvyk, epidemické krédo. Už [Básník Giacomo] Leopardi označil Italy za cyniky, protože jsou mazanější, bezstarostnější a méně romantičtí než severní národy. Nic se nezměnilo. I nadále se držíme Machiavelliho, který odděloval politiku od morálky. Saháme po něm, abychom mohli tvrdit, že účel světí prostředky. Tato neúměrnost dodává tvář našim nejhlubším neřestem: prostředky se stávají účelem (moc pro moc) a mění jej.

Mýtus občanské společnosti je dalším dědictvím dvou posledních desetiletí. Myšlenka, že lid je lepší než jeho vůdce a že jeho rozhodnutí právně převyšují soudy. [Občanská společnost] jakožto demokratická svrchovaná entita ztělesňuje všeobecnou vůli, která se nikdy neplete. Navíc je občanská společnost „často považovaná za nejen oddělenou od státu, ale také za jeho protivnici, skoro jako kdyby stát (ztělesněný dočasnými vládami) měl být ze své podstaty nepřítelem společného dobra,“ jak říkával Salvatore Settis [historik umění a italský intelektuál].

Obětovaná generace

Převzetí občanské společnosti oligarchy (či „technokraty“) vedlo k tomu, že politika je čím dál více zdiskreditovaná a čím dál více se v ní prosazuje kultura nemorálnosti a nelegálnosti.

Tento znetvořený vzorec se stal modelem. Převzetí občanské společnosti oligarchy (či „technokraty“) vedlo k tomu, že politika je čím dál více zdiskreditovaná a čím dál více se v ní prosazuje kultura nemorálnosti a nelegálnosti. Špatná výchova se stává charakteristikou elity, která nehledá nic jiného než jak využít politiku jako páku, a to i proti pravidlům. A tato elita nakonec vytváří trvalé výjimky, dokonale náhodná setkání mezi potřebou, chybějící alternativou a stabilitou.

To platí i pro sekularismus. V průběhu posledních dvaceti let byl držen zkrátka. A ani pontifikát papeže Františka na tom nic nezměnil, neboť církev je víc než kdy předtím posuzována příznivě, i když se jedná o otázky typu církevní reformy, kterou slíbil nový papež. Sekularismus jen ztěží nacházejí své místo na italské politické scéně, které vyhovuje její závislost na Vatikánu.

A pak je tu Evropa. Příběh jejího pádu v roce 2011 je koncentrátem mazanosti: Berlusconi obvinil Evropskou unii, Německo, Francii. Opět jako skvělý demagog poukazál na největší chybu Italů: „Zotročená Itálie“, jak tvrdil Dante [Očistec, Zpěv šestý].

Ne, neodstranili jsme berlusconismus, neboť společnost je zkorumpovaná. Z dvaceti let nemorálnosti, nemravnosti a nelegálnosti vyjdeme jen tehdy, když za nestvůrou v zrcadle zahlédneme svou vlastní tvář. Občanská válka a krizová politika vedené Berlusconim zarazily občanský a ekonomický růst naší země. Jedna celá generace byla obětována na oltář imaginární stability.