Mohl to být její „záhumenek“, něco jako Latinská Amerika pro Spojené státy. Už několik let však dialog mezi Evropou a Afrikou vázne. Politika spolupráce a rozdělování dotací je neúspěšná, a to i přes štědrost Bruselu, který na období let 2000-2013 vyčlenil pro tuto oblast 10 miliard euro.

Čína a Indie neotálely a uvolněné místo zaplnily. Afričané je mají rádi, protože projekty realizují efektivně, reagují pružně, pracují za velmi nízké ceny a neohrnují nos nad dlouhodobými úvěry. A hlavně na rozdíl od Evropanů nevedou dlouhé řeči o demokracii, boji proti korupci a respektování lidských práv. Zkrátka a dobře, nepoučují.

Evropa si dnes zdá se znovu uvědomuje význam Afriky. V době hospodářské krize, zpomalování růstu a všeobecné honbě za novými zdroji energie a surovin se nemůže beztrestně vystavovat riziku, že tento kontinent ztratí.

Afrika představuje co do surovinových zásob skutečný zlatý důl: 10 % světových zásob ropy, 90 % platiny, kobaltu a chromu, 60 % manganu, 40 % zlata, 30 % uranu a bauxitu, 25 % titanu. Nemluvě o obrovském potenciálu pro rozvoj, jaký skýtá především zemědělství, samozřejmě za předpokladu, že s ním bude nakládáno konečně korektním způsobem.

Číňané, noví kolonizátoři, kteří se spolu s Indy vrhli na toto bohatství, po němž industriální svět nenasytně prahne, jsou si této skutečnosti dobře a už dlouho vědomi. Pochopilo to i Rusko Dmitrije Medveděva. Ne náhodou se v nedávné době ruský prezident vydal do několika afrických metropolí: cílem návštěvy byl podpis řady smluv, které se týkaly například dodávek uranu, ale také účasti ruské společnosti Gazprom na projektu výstavby transsaharského plynovodu. 4 300 kilometrů dlouhý plynovod za 15 miliard dolarů má vést plyn z Nigérie do Itálie a Španělska. Pro Evropu měl rovněž představovat zdroj zásobování nezávislý na Rusku. Tedy takový byl záměr, protože jak se zdá, realita bude nakonec jiná.

Evropa si konečně začíná uvědomovat, že dříve privilegovaný přístup k africkému kontinentu ztratila a že musí znovu přehodnotit situaci. A že k tomu bude muset prokličkovat mezi spoustou nedorozumění a problémy s komunikací.

Jak to udělá? Tím, že začne povětšinou od nuly, že se zaměří na výstavbu dopravní infrastruktury, která představuje chybějící článek každé strategie rozvoje. K tomu, aby znovunavázala vztahy s Afrikou, je Evropa přizpůsobena nejlépe. Tedy alespoň na papíře. Otázkou je, zda se evropské podniky a s nimi spojené zdroje financování, které z Afriky odešly, zase vrátí zpět. Podle Michela Demara, francouzského předsedy Evropských vývozců stavebních prací a výkonného ředitele společnosti působící v oblasti veřejných stavebních prací, zastoupené ve 40 zemích (dříve také v Africe), to bude skutečná výzva: je totiž třeba počítat „s vysokou mírou politického vměšování a nestability, s velkými potížemi při financování a s nedostatečnými lokálními zdroji“.