Evropanem jsem se stal až v exilu

Bylo tomu už téměř dva roky, co jsem do New Yorku emigroval, když mi v baru v centru Manhattanu poprvé jeden muž vynadal do „euro-odpadu“ [eurotrash]. Znal jsem už „bílý odpad“ [white trash], který ve mě vyvolával asociace zcela jiné, než ty, na které se tento termín ve skutečnosti vztahovat: „white trash“ mi připomínal mladé a hlučné obchodníky a bankéře, kteří se chovali na veřejnosti trapně. „Eurotrash“ byl nový objev. Měl jsem víc číst Breta Eastona Ellise [Autor knihy „Americké psycho“ která popisuje životní styl američanů, jenž Grunberg asociuje s pojmem “white trash“ - pozn. překl.]

Tak tedy viděl ten americký opilec mě, snoba a povýšence, který nenašel domov na žádné straně oceánu. Slovník jsem nepotřeboval. Možná doufal, že mu dám jednu přes hubu, což mi přišlo fér, nicméně již na střední škole jsem seznal, že žádná urážka nestojí za ztrátu několika řezáků. Všeobecně nejlepším řešením je přátelsky se usmívat, což jsem také udělal. Zpětně, vždy když myslím na Evropu, je mi zatěžko si na tento incident nevzpomenout. Člověk se může rozhodnout stát se Američanem. Takzvaná „hyphenated identity“ [identita s pomlčkou] nabízí široké možnosti. Můžete být Korejec-Američan, Italo-Američan či Skot-Američan. Já jsem se stal v New Yorku Evropanem.

Evropanem z nouze

Moji rodiče, narození v letech 1912 a 1927 v Berlíně, byli (a jsou) vedle Židů pravděpodobně i Evropané. Ne z idealismu, ale proti své vůli. Moje matka se roku 1939 pokusila se svými rodiči dostat na Kubu. Ta však Židy prochající z Německa již nepřijímala a totéž platilo i v Americe, která své hranice uzavřela. Tak se rodina ocitla v Nizozemsku. Po válce a pobytu v několika koncentračních táborech se maminka vrátila do Nizozemska sama. Pokusila se nějakou dobu žít v Paříži, kde pracovala jako au-pair, v Buenos Aires, kde měla rodinu a v Izraeli, kde dělala servírku, jen aby se nakonec vrátila do Amsterdamu, kde se necítíla o nic víc doma, než předtím. Určitým způsobem byla na dně své duše Němka, o možnosti vrátit se do Berlína však nikdy doopravdy nepřemýšlela: byla na to moc hrdá. Evropanství pro ni bylo řešením z nouze, i když to tak sama nikdy nezformulovala.

Historie mého otce je dost podobná. Přežil válku ve dvou různých skrýších v Nizozemsku a i když se chlubil, že holandsky mluví lépe než většina Nizozemců, nikdy se jim myslím necítil. Poslední léta svého života nosil, z důvodů, kterým jsem příliš nerozuměl, v kapse svého koženého kabátu učebnici angličtiny. Je pravda, že se narodil v Berlíně, jeho rodiče ale pocházeli z Lembergu, dnešního Lvovu a první pas mu vystavilo rakousko-uherské císařství. Takže i pro něj bylo evropanství znouzecnost. Narozdíl od mé matky to slovo vyslovolal s určitou pýchou. Když jsem se ho jednou zeptal: „Proč se neodstěhuješ do Izraele?“, odpověděl mi: „Jsem Evropan“. V Amsterdamu let sedmdesátých bylo těžké vysvětlovat, že je člověk ve skutečnosti původem z Rakouska-Uherska.

Evropa, muzeum a neúspěch

Evropa našich dnů je něco podezřelého: nemoc, v nejlepším případě muzeum, pravděpodobně neúspěch. Ten, kdo si dnes říká Evropan ve skutečnosti tvrdí něco jiného: že je kosmopolita bez trvalého bydliště, zrádce vlasti, vyvrhel. Přítel, též spisovatel, který se jako já odstěhoval do Spojených států, mi řekl: „Je snadnější milovat Ameriku, když tu člověk nebydlí.“ Je na tom něco pravdy. A i když mám Ameriku, nebo alespoň New York, rád - přestože nezapomínám, že odmítla poskytnout azyl mým prarodičům a mé matce - nemyslím si, že jsem v New Yorku proto, abych se stal Američanem. Přivedl mě sem osud a i kdybych se Američanem býval chtěl stát, právě tady jsem a zůstanu Evropanem a americký pas na tom nic nezmění.

V jednom ze svých esejů Hanna Arendtová říká, že Žid by mohl být vyděděncem vědomě. Jinými slovy, Židé by na sebe mohli vědomě vzít statut vyděděnců, kterému stejně nemohou uniknout. I když bych nechtěl takovou pozici romantizovat a snažit se Evropany nazývat novými Židy, i pro nežidy je to ta nejatraktivnější varianta: být „vyděděnci z vlastní vůle“.