Finanční hurikán zanechal na duši Evropy výraznou stopu. Ze severu na jih kontinentu se táhne ošklivá jizva. Daří se starým i novým stereotypům, jako jsou řecké lži, španělská marnivost, irská lehkovážnost, sobecké vůdcovství Německa. Proti bezpředmětnému dialogu mezi věřiteli a dlužníky stojí zjištění, že všechny státy eurozóny sdílejí stejný osud. V důsledku řady překotných rozhodnutí se postupně vytratily veškeré jistoty, byla porušena řada tabu, překročeny červené linie a přepsána pravidla vytesaná do kamene. Vlna opatření odvrátila to nejhorší, sune však před sebou nepředvídatelné následky. Po pěti letech trvání krize panuje podezření, že mistrovský plán, jak se s ní vypořádat, nikdy neexistoval. V takové situaci je další etapou ve vývoji EU (po ustavujícím období v padesátých letech a první transformaci, která odstartovala spolu s pádem Berlínské zdi, zahrnovala vytvoření eura a vyvrcholila rozšířením Unie o státy bývalého východního bloku) její znovuzaložení.

Na summitech posledních let byla vyhlášena politika úsporných opatření urbi et orbi. Nikdo toto řešení nezpochybňuje, ačkoliv se připouští, že v některých zemích byla špatně stanovena diagnóza a že opatření vzbudila všeobecnou vlnu nevole. Tu lze přičíst závažnosti dluhové krize v roce 2010. Brusel se pokusil o nápravu, ale realita je taková, že pouze Německu se podařilo obnovit výši HDP z doby před začátkem krize. V důsledku toho přichází Evropa o Evropany. Brusel je šest měsíců před volbami ve střehu před vyvrcholením rozčarování z EU. Z údajů posledního Eurobarometru vyplynulo, že EU nedůvěřuje šedesát procent Evropanů, oproti jednatřiceti před začátkem krize.

Evropská unie byla a stále je svým způsobem výpravou do neznáma. Nikdy neexistovala mapa, která by dokázala rozluštit bludiště zvané Brusel. Ve stavu věčného napětí mezi možným a žádoucím musí EU najít zlatou střední cestu mezi vytvořením federace (nepravděpodobných Spojených států evropských) a euroverzí Coppolovy Apokalypsy s hudbou Richarda Wagnera.

V krizi není svět, nýbrž Evropa

„S největší pravděpodobností nedojde ani ke vzniku federace, ani k rozpadu unie. Nejspíš bude spuštěna druhá transformace jako věčný slib hypotetického návratu Velké politiky,“ říká Luuk Van Middelaar, jeden z nejzajímavějších hlasů Bruselu. Van Middelaar, autor Van Rompuyových projevů a neocenitelné knihy Přechod k Evropě, definuje Evropskou unii jako „trvalý stav transformace“. „Nejdůležitější je získat zpět důvěru lidí,“ říká, „a toho nelze dosáhnout bez celkového plánu a silného vedení.“

Analytik Moisés Naím toto stanovisko podporuje: „Ani evropské instituce, ani političtí lídři národních států dnes nemají dostatek moci. […] Evropa je silná jen tehdy, má-li silné vedení. Současní zaměstnanci Bruselu – Barrosové, Ashtonové a Van Rompuyové – na to nestačí.“

V krizi se nenachází svět, nýbrž Evropa. Není to krize ekonomická, nebo přinejmenším ne výhradně. Je to krize politická, krize institucionální a především krize vládnutí. A současně je to jistý druh odplaty historie, demografie a geografie: centrum světa se v jejím důsledku přesouvá do Pacifiku.

Přežít pětiletku

Budoucnost je nejasná. André Sapir z think tanku Bruegel naznačuje, že v eurozóně půjde i nadále o to přečkat následujících pět let: „Je znepokojivé, že stále neexistuje shoda v otázce povahy a příčin krize: proto jediné, o co lze usilovat, je to přečkat.“

Daren Acemoglu, autor jedné ze zásadních knih poslední doby – Proč národy selhávají -, je jedním z těch, kteří tvrdí, že znovuzaložení Evropské unie „je tady“. V rozhovoru pro El País Acemoglu řekl, že mezi posledními evropskými novinkami spatřuje dvě revoluční změny: bankovní unii a předběžnou kontrolu národních rozpočtů. Zvláště pak bankovní unie může znamenat změnu povahy Evropy. Eurozóna byla odjakživa posedlá neřestmi ve veřejném sektoru a inflací, což lze považovat za německé dědictví. Euro bylo vybaveno mechanismy kontroly veřejného sektoru (nevalné pověsti, jak se ukázalo už v Maastrichtu). Mělo se za to, že trhy se samy regulují a neřesti v soukromém sektoru se samy napravují a není třeba jim věnovat pozornost. Jenže krize tento přístup mění: „Nesníží-li nakonec bankovní unie své cíle, projde Evropa podstatnou změnou, která jí může pomoci vyrovnat její nevyváženosti,“ předpovídá Acemoglu.

Zkrátka a dobře, pokud se nic nezhatí, Evropa je na cestě k procitnutí. Role ECB jako bankovního supervizora je v tomto ohledu zásadní. „Musíme nadále narovnávat veřejné finance a provádět reformy, ale díky bankovní unii se Evropa bude moci zaměřit i na ostatní zranitelná místa. Pro ECB to bude znamenat ponor do reality, pád z Olympu,“ uzavírá unijní zdroj.