Vyberte si jazyk
Postupem času si Evropská unie vypracovala impozantní vyjednávací mechanismus. Za sebou jdoucí vlny rozšiřování – a zejména integrace zemí střední a východní Evropy – tento mechanismus dovedly k dokonalosti. Najít společného či alespoň přijatelného jmenovatele pro národní hrdosti, historické frustrace, hospodářské ambice a skutečné slabosti tolika zemí, které mezi sebou po staletí válčily, je skutečný výkon. Nejen politický, ale rovněž a především kulturní a civilizační.
Evropě se podařilo vytvořit velice obratnou stylistiku vyjednávání. Což se v našem nepředvídatelném světě musí jedině přivítat. Posadit k jednomu stolu a přimět ke vzájemné komunikaci státy, které za sebou stále vláčejí spory z minulosti a poté je dovést k pohledu do budoucnosti, podle mého názoru představuje jednu z velkých výher evropského projektu.
Přesto existuje riziko, že Evropa fascinovaná touto schopností vyjednávat, kterou zdokonalila, ztratí schopnost činit rozhodnutí. Existuje riziko, že vyjednávání budou představovat konec sám o sobě: „Nemohli jsme dospět k řešení a tuto záležitost jsme odložili na rok 2013. Ale jak skvěle jsme vyjednávali!“ Protějšky Evropské unie jsou dnes země, které svá rozhodnutí činí rychle a jednoduše „na nejvyšší úrovni“ a tato rozhodnutí rovněž okamžitě realizují, jako například Čína. Jejími protějšky jsou země, ve kterých má demokracie sice ještě co dohánět, ale kde se demografickému vývoji a hospodářskému entuziasmu daří o mnoho lépe, jako jsou Indie a Brazílie. Evropské unii dále podle předpovědi řady politologů hrozí, že přijde ve jménu „multilateralismu“ o „ochranný deštník“ Spojených států.
Zachovat kulturní rozdílnost, ale mluvit jedním hlasem
Stejně tak EU ještě není světovou velmocí a dnes se zdá nemožné, aby se jí stala. To, že se na scéně objevil prezident a „ministryně zahraničních věcí“ EU [Herman Van Rompuy a Catherine Ashtonová] je rovněž výsledkem dlouhých vyjednávání. Osoby jmenované do těchto funkcí – naprosto úctyhodné a s mnoha kvalitami – sklízí kritiku za to, že jsou údajně „nevýrazní“. A podle některých zlých jazyků se hledal právě tento profil, aby náhodou nezastínili hlavy národních států ...
A tak se dnes Evropská unie nachází uprostřed dilematu. Na jednu stranu musí zachovat komplikovaný mechanismus vyjednávání, který jí zajistil určitý úspěch. Nesmí opustit princip „kulturní rozdílnosti“, myšlenky harmonizovat v rámci evropské identity (která zůstává stále ještě snem) mnohost národních a místních identit. Dále se musí stát významným aktérem ve světovém konkurenčním prostředí, naučit se činit rychlá rozhodnutí a „mluvit jedním hlasem“.
Jak snadněji činit pragmatičtější rozhodnutí? Krize ukázala, že to možné je. Vytvoření eura bylo skutečně dobrým rozhodnutím a Evropská centrální banka učinila to, co učinit měla. Samozřejmě, že se objevují hlasy volající po možnosti odchodu (či vyloučení) některých zemí z eurozóny, o čemž se samozřejmě může diskutovat a vyjednávat. Určitě to je velice závažná věc. Ale bez eura by tato situace byla nekonečně horší. Kolik z někdejších národních měn by mohlo odolat současné krizi?
Jak mluvit jedním jazykem? Tady je to o něco komplikovanější. Národní političtí představitelé musí ve svých zemích vyhrát volby a budou tedy vždy hrát na obě strany. Na jedné straně budou hovořit o budování Evropy, a na druhé straně se budou vždy odvolávat na národní zájmy, zejména během předvolebních kampaní. A případně, jak se ostatně stává velice často, ve chvíli, kdy v jejich národních státech něco nejde jak má, obviní „bruselské byrokraty“.
Patent na myšlenku žít společně a metafora globalizace
Nejenže tedy bude slyšet více hlasů (často protikladných), ale podle toho, co lze v současné době vypozorovat, tyto hlasy budou skákat do zpěvu prvních solistů, kterými by měl být předseda Evropské rady a vysoká představitelka pro zahraniční věci. Jinak úkolem obou těchto vysokých představitelů, kteří se ujali své funkce po přijetí Lisabonské smlouvy, v této chvíli je dát svým funkcím identitu a naplnit je obsahem. Teprve až jejich následovníci budou mít šanci prosadit globální politiku EU, která bude vidět v celém světě a hrát z bohatších partitur.
Možná, že už bude příliš pozdě a dynamika globalizace odstaví Evropu na druhou kolej. Možná, že této neschopnosti dělat rychlá a odhodlaná rozhodnutí budeme hořce litovat. Ale taková je cena za zachování tohoto prvku, který je pro pro podstatu, eleganci a krásu evropského projektu naprosto zásadní: schopnosti vyjednávat a uvádět v soulad rozdílné zájmy, respektovat až do krajnosti kulturní a identitární rozdíly.
Možná, že EU zůstane zařazena v kategorie „soft power“ navždy. Její síla však spočívá především v kultuře a civilizaci, v atmosféře, ve stylu. Nejedná se jen o kulturní dědictví samo o sobě, o jakýsi „inventář“ uměleckých děl, architektury, hudebních skladeb či literárních spisů. Především totiž jde o myšlenky, kterými se vybudoval evropský prostor a které poté inspirovaly zbytek světa. Mezi ně patří i umění žít společně. Občané jednoho kontinentu s dějinami plnými konfliktů se naučili žít v dialogu a toleranci. Evropa možná ještě není světovou velmocí. Avšak z pohledu evropské etnické diverzity (do které patří i přistěhovalci z celého světa) je Evropská unie sama o sobě metaforou globalizace.
