Dnes je to jasně v Afghánistánu, kde se trajektorie Evropanů a Američanů od sebe oddělují. Současná forma NATO brání jeho dalšímu rozvoji a žádá si hlubší reformu. Hlavním nedostatkem je chybějící jasná vize společné hrozby, která by unii mezi Amerikou a Evropou dodala důvod k existenci, jako tomu bylo v časech studené války. Spojenci by nyní mohli své spojenectví založit na společné vizi světového řádu, ve kterém by Spojené státy, pomocí NATO, kontrolovaly západní svět a zajišťovaly jeho bezpečnost. Války v Iráku a v Afghánistánu však ukázaly selhání americké strategie, která spočívala v jednostranném užívání Aliance jako obušku Západu v globální válce proti islámskému terorismu, válce, která měla NATO dodat nový elán.

Evropská "blahosklonná hegemonie"

Postupující „evropeizace“ NATO, která jde ruku v ruce s vojenskou emancipací Evropské unie, by mohla představovat k tomuto nesouladu zájmů mezi spojenci protilék. Prostor, který se stáhnutím Američanů uvolní, by mohla zaplnit „blahosklonná hegemonie“ Evropy, která by svého potenciálu užívala k ustavení míru a nového morálního světového pořádku, v rovnoprávnosti se Spojenými státy.

Tato vize v Evropě dřímá, jako to ukazuje nedávnáfrancouzsko-německá smlouva o vojenské spolupráci. Přesto se prozatím zdá, že scénář rychlého stažení se Spojených států z NATO má zatím jen malé šance se realizovat. Podobné uvolnění opratí by světové svrchovanosti Spojených států uštědřil pořádný úder a byl by škodlivý pro světovou rovnováhu a přímo nebezpečný pro Evropu, která potřebuje čas svůj vojenský pilíř teprve vystavit, aby tuto roli světového lídra mohla vůbec hrát.

Současná americká hegemonie spočívá na dvou pilířích. Evropa a Japonsko jsou obě závislé na americkém hospodářství: tuto závislost finanční krize dobře ilustrovala a dala ji všem palčivě pocítit. Evropská unie stejně jako Japonsko též zůstává pod vojenským protektorátem Spojených států, což Washingtonu umožňuje uplatňovat nenásilný vliv na rozhodovací procesy svých chráněnců, zvláště tím, že zdůrazňuje jak čínskou, tak ruskou hrozbu.

Bez společné obrany to nikam nevede

Veškeré japonské snahy o vojenskou emancipaci byly zmařeny článkem 9 Japonské ústavy, která zakazuje použití síly jako prostředku řešení mezinárodních sporů a zakazuje vytvoření jakékoliv ozbrojené síly. Co se týče eventuální snahy o vojenskou emancipaci ze strany Evropské unie, ta je blokována samotnou strukturou NATO, které dominují Spojené Státy.

Tak dlouho, jak bude NATO existovat ve své současné podobě a Evropská unie zůstane vojensky rozdrobená, nebude schopna hrát roli partnera ani Americe, ani Rusku, o Číně nemluvě. To proto, že vojenská síla skutečně stále tvoří integrální složku zahraniční politiky, kterou vedou Washington i Kreml, což bohužel není pravda o Bruselu. Je skutečně pozoruhodné, že Rusko, které je ekonomicky slabší, než Evropská unie, dokáže proti Bruselu hrát diplomaticky dominantnější roli pouze tím, že vyvolá přízrak svých ozbrojených sil a svého jaderného arzenálu.

Bez armády a bez společné obranné politiky bude Evropská unie nadále bezcílně politicky bloudit mezi Spojenými státy a Ruskem, jako plovoucí mrtvola. Dokud bude současný stav trvat, jednotlivé země (jako je Polsko) budou též nadále hledat ochránce za hranicemi Starého kontinentu.

Vojenská emancipace Evropy a vybudování její armády schopné podpořit „evropskou hegemonii“ by vytvořily nové rozdělení západního světa na dvě mocnosti disponující srovnatelnou silou. Západní civilizace, ve které by americká moc byla vyrovnávána Evropskou unii, by pak měla všechny šance ubránit své místo v soutěži o vedoucí světovou pozici.