Příští volby do Evropského parlamentu proběhnou 22. května 2014. Mnohé napovídá, že by se mohly vyústit ve vyřizování účtů. Nelze totiž vyloučit, že levicoví a pravicoví populisté, kteří si nepřejí, aby měla Evropa větší váhu, se stanou v Evropském parlamentu vlivnou silou. Nenabídne-li politický střed vlastní koncepci budoucnosti Evropy, bude se populismus jevit jako jediná politická alternativa. Zde jsou čtyři pilíře, o něž by se mohl opřít jiný evropský příběh:

1.

Proces evropské integrace se dlouho soustřeďoval na vnitřní hranice – slavná idea „už nikdy válku“. V příštích desetiletích se ale bude více týkat hranic vnějších. To, co integraci zásadně stimuluje, se nachází mimo Evropu, protože Starý kontinent už nemá v tomto novém světě zdaleka stejné postavení. Když Evropa žádá o pomoc v boji proti měnové krizi země jako Indii, Brazílii a Čínu, víme, že se něco zásadního změnilo. Nový příběh o „Evropě“ si proto nesmí brát za výchozí bod Berlín, ale Peking, a nesmí už začínat v Paříži, ale v São Paulu.

2.

Tento pohled směrem ven poskytuje další zásadní informaci pro příběh o Evropě obrácené k budoucnosti. Vezměme si ku příkladu Index lidského rozvoje. Pětici zemí, které se v roce 2012 umístily v čele žebříčku, tvoří: Norsko, Austrálie, USA, Nizozemsko a Německo. Belgie skončila na 17. místě, Francie na 20. a Velká Británie na 26. Z tohoto pohledu se země BRIC vyznačují velmi slabými výsledky: Rusko obsadilo 55. příčku, Brazílie 85., Čína 101. a Indie až 136. Podobně vypadá i index korupce: západní státy si stojí lépe než země BRIC.

Postupně také odhalujeme skrytou vitalitu většiny evropských společností. V porovnání [se zeměmi BRIC] jsou vysoce rovnostářské, nabízejí slušnou životní úroveň, vykazují slabou míru korupce a poměrně dobře v nich funguje právní stát. V diskurzech o Evropě tato srovnávací perspektiva bohužel chybí. Přitom poukazuje na kvalitu našich společností.

3.

Musíme to říct jasně: Evropská unie se svými současnými osmadvaceti členy nebude moci nikdy vytvořit Spojené státy evropské a ani o to nesmí usilovat.

Důležitou otázkou je, zda skrytá vitalita Evropy nespočívá také v rozmanitosti, která je pro tento kontinent typická. Tato otázka by měla tvořit samu podstatu debaty u příležitosti nadcházejících voleb do Evropského parlamentu. Má Evropa usilovat o federaci, nebo si národní státy mají ponechat svůj zásadní význam? Klaus Mann píše ve své autobiografii Bod obratu. Zpráva o jednom životě: „Takový je dvojí postulát, kterého se Evropa musí držet, nechce-li zaniknout: je třeba uchovat a prohlubovat vědomí evropské jednoty (Evropa je nedělitelný celek), ale zároveň udržovat při životě evropskou rozmanitost stylů a tradic.“ Musíme to říct jasně: Evropská unie se svými současnými osmadvaceti členy nebude moci nikdy vytvořit Spojené státy evropské a ani o to nesmí usilovat.

Zjednodušující volbě – buď federální stát, nebo zóna volného obchodu –, na niž někteří omezují úvahy o Evropě, je třeba se vyhnout.

Cílem Unie není ukončit existenci národních států, ale naopak je udržet jakožto životaschopné demokracie, právní a sociální státy. Zjednodušující volbě – buď federální stát, nebo zóna volného obchodu –, na niž někteří omezují úvahy o Evropě, je třeba se vyhnout. Jinými slovy: Evropa potřebuje ústavu, v níž budou kompetence EU definovány limitativně. Tím se pokračování integrace nevylučuje, ale svazuje s vědomým ústavním rozhodnutím. Vnějším hranicím se dostane potřebné pozornosti teprve tehdy, až se podaří této stability dosáhnout na úrovni vnitřních hranic.

4.

Úvahy o evropských hranicích nelze uzavřít, aniž bychom podrobněji nemluvili o mezích rozšiřování EU. Od konce šedesátých let se ke starému kontinentálnímu jádru připojují stále nové a nové „okrajové regiony“. Otázkou je, jak dlouho v tom lze pokračovat, aniž se začne oslabovat jádro.

Pokud si nyní uděláme bilanci, vidíme jasně, že rozšiřování už dosáhlo svých mezí. Ani Turecko, ani postsovětské republiky jako Gruzie a Ukrajina, ani samo Rusko nesmí od Unie zaslechnout, že by se v příštích dvaceti letech mohly stát její součástí. Ve skutečnosti to všichni vědí, ale otevřeně se o tom nemluví. Výjimku tvoří země bývalé Jugoslávie, které se ještě nestaly členy EU, jako například Srbsko. Tyto země tvoří přirozenou součást Unie, která se svými třiceti členy dosáhla pro příštích několik desetiletí svých mezí.

Tento text je zkrácenou verzí eseje The hidden vitality of Europe. Otiskla ji nadace Felix Meritis Foundation po debatě, která se uskutečnila 29. listopadu mezi Paulem Schefferem a rakouským autorem Robertem Menassem, který nedávno publikoval esej Der europäische Landbote (Posel evropského venkova).