Zpráva Deset pohledů na Evropu | 6

Utopie je za dveřmi

Evropa se chová jako zakomplexovaný teenager, který neví, co si počít se svým měnícím se tělem, píše francouzký politolog Phillippe Perchoc. Přesto je však nutné hledat nové sny, v zemích, které by se mohly k Unii přidružit a zvětšit ji tak dostatečně na to, aby se ujala své role ve světovém dění.

Zveřejněno dne 28 prosince 2010 v 23:20

Před několika měsíci jsem se v metru bavil s estonskou diplomatickou zástupkyní a říkal jsem jí, že Evropa bývala kontinentem utopií a dnes už neumí snít o ničem. Obrátila se na nás vedle sedící Pařížanka: „Evropa? Utopie? Ale prosímvás! Vždyť je to jenom klub šéfů, kteří si na zbytku normálních lidí nahrabávají.

Útržek z konverzace z hromadné dopravy či četba kteréhokoli deníku ukazuje, jak moc má Evropa problém, nejvíce sama se sebou. Všechna média nás zpravují o jejích denních dramatech, které více než co jiného připomínají problémy dospívání. Pokud se na ni podíváme z dlouhodobého hlediska, politická Evropa sotva opouští dětství. Šedesát let historie se nerovná ani vládě Ludvíka IV. A tato dospívající Evropa si najednou uvědomuje, že od doby, kdy jí bylo pouhých šest, se její tělo značně změnilo: vyrostla a stala se světovým dospělým, spolu se zodpovědností, která k tomu patří. Tato krize dospívání je jednou z příčin rozvratu mezi jejími občany a evropským projektem.

Ztráta sebedůvěry

A mít se ve svých nových rozměrech ráda je pro Evropu problém. V tom, zda vyrůst, neměla ve skutečnosti žádnou volbu: donutila ji k tomu historie a pád Berlínské zdi. Dnes se sama sobě najednou zdá příliš veliká a komplikovaná. Na jedné straně má tendenci tuto rychlou expanzi zpětně rušit. Někteří francouzští intelektuálové, jako je například Max Gallo, brání myšlenku „francouzko-německého puče” a spojenectví s Ruskem, které by šlo přes hlavy malých členských států. Na druhé straně se Evropa zmáhá nekonečnými rozepřemi o tom, z kolika funkcionářů se bude sestávat její nová zahraniční služba, místo toho, aby se spíše bavila o jejích nových misích. Jakákoliv debata o skutečné činnosti se okamžitě zvrtne v hádku o jejích prostředcích. Zdá se, že Unie ztratila sebedůvěru a apetit pro budoucnost, jak bylo dobře vidět v nedávné kakofonii jednání o Evropě 2020.

Přitom je Evropa jediná, kdo se vidí s takovým despektem. Všude ve světě se intelektuální vrstvy vyjadřují o evropském modelu a roli, který by v novém světovém pořádku měl hrát, s obdivem. V samotné Evropě nám náše chorá sebezahleděnost brání postupovat kupředu. Zatímco Čína, Indie, Spojené státy, Brazílie i Afrika si při pohledu na budoucnost věří, Evropa se zdá paralyzována strachem. Téměř jako by se jí stýskalo po Evropě trpasličí, která žila ve stínu Zdi, pod ochranou Spojených států.

Newsletter v češtině

Krize postihla oba motory evropské integrace: solidaritu i snahu o efektivnost. Na jedné straně se hlavy státu Bruselu ptají, jestli by měli pomoci té či oné zemi v nouzi. Na druhé straně tak plánují učinit pomocí složitých mechanismů a snaží se tak zachovat samostatnost každého orgánu. Pokud je však napaden člen Unie, je v nebezpečí celé tělo. V našem těle ochromené Evropy hlava (Evropská rada) zvažuje, zda je moudré zasáhnout a srdce (Komise), zdá se, přestalo bít a zásobovat tělo novými nápady a impulzy. Je nutné přestat se nekonečně zpytovat a znovu přemýšlet o Evropě jako o „nás”. Krizi kontinentálního ega vyprovokovala krize sedmadvaceti malých členských „já”.

Evropa posedlá strachem

Jelikož má Evropa k sobě natolik komplikovaný vztah, má podobné vztahy i s jinými. Přesto nemá důvod omlouvat se za to, že je sama sebou. A to ani těm, kteří jí tlučou na dveře. Místo toho, aby ze strachu odpovídala „Kdo je?”, chtěli bychom slyšet, „Ano, co si přejete?” Evropané posedlí sebou samými, svým fungováním a svými měnovými problémy totiž zapomínají, že je docela dobře možné stavět něco společně s někým, kdo se nám tak úplně nepodobá. Nikdy se však Turků, Srbů ani Islanďanů neptáme, o jaké Evropě sní. Jaké budou jejich priority, jakmile se ke klubu přidají? Jak si představují Evropu ve světě za 50 let? Zatím jsme jim takové otázky vůbec nepoložili.

To, co dnes Evropanům chybí, je velký projekt. Dalo by se i říci, chybí jim utopie. Výzev je zde spousta: uklidňovat mezinárodní vztahy, jako uklidňujeme ty evropské, být hlavním aktérem udržitelného rozvoje či konstruovat velkou solidární vědomostní ekonomiku zítřka. Na to se však budeme muset napřed trochu otřepat.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma