Literatura se nepřiblížila politice, to politika ovládla jazykové pole – ovládla ho a zakotvila v něm. A s evropskou politikou také ekonomika. V těchto oblastech už se dlouho nejedná o přeskupování hmotných věcí nebo rozhodování o osudu říše rostlin (vydávání pokynů ke kácení či nekácení stromů), živočichů nebo lidí. Dnes se téměř o všem rozhoduje na úrovni znaků (čísel a písmen). V tomto směru jde o jistý návrat k dětskému světu: v Evropě věříme tomu, že čáry na papíře neznamenají pouhé čáry, ale rozdíl mezi bohatstvím a chudobou.

Pradávný rozdíl mezi znakem a věcí. Známá věta „slovo PES nekouše“: když se prstem dotkneme písmene P, E nebo S, žádné nebezpečí nám nehrozí, naše prsty zůstanou nedotčeny, P ani E nekoušou – to je prastaré lingvistické ponaučení. Právě toto oddělení znaku a věci otevřelo cestu k modernosti. Primitivní národy v to nevěřily, nevěřily ve dva oddělené světy. Samotný znak už pro ně byl věcí. Obrázek jelena nebyl obrázkem jelena, byl to jelen. Rozdíl neexistoval.

Evropa svým způsobem – už po několik desetiletí – posiluje svoji primitivní stránku. Opět začala věřit v magii. Téměř celá ekonomika se dnes odehrává v abstraktním světě písmen a čísel, a nikoliv ve světě hmotných věcí, které mají nějaký objem. Tak totiž stará ekonomika fungovala: dvě krávy se směnily za 1 000 slepic; továrny, stroje a stromy se prodávaly a zase nakupovaly.

Evropa jako amazonské kmeny

Živé prvky a čtvereční metry ale postupně zmizely ze scény. Zůstaly jen papíry popsané znaky a čísly. Evropa se proměnila v Nový primitivní kontinent, kde lidé používají stejné vzorce chování jako amazonské kmeny, které zaměňovaly znaky za skutečnost a věřily, že je písmeno A nebo obrázek mohou zničit anebo zatratit.

Napíšeme-li na papír větu „tento papír má hodnotu sto tisíc eur,“ zcela jistě nezačneme věřit, že má tento před chvilkou ještě čistý list papíru najednou hodnotu 100 000 eur. Pokud se ale na celou věc podíváme s jistým odstupem, zjistíme, že za ekonomickým propadem, kterému dnes přihlížíme, částečně stojí podobný proces, jen ve velkém měřítku.

Abstraktní ekonomika se usadila právě zde, na poli víry. Majitel papíru opatřeného pár symboly či razítkem (opět znak) finanční instituce věří, že tento papír má, vezmeme-li si kupříkladu akcie, hodnotu jeden den dvě eura, další den půl druhého eura a o týden později tři eura. Tyto nárůsty a poklesy hodnot akcií pak připadají tomu, kdo se v jejich světě nepohybuje a vůbec se v něm nevyzná, ještě podivnější. Nejedná se tu totiž o fixní víru ve znak, jako tomu je u primitivních národů, ale o proměnlivou víru, která každý den přisuzuje znaku jinou materiální hodnotu.

Nejabsurdnější je na tom to, že tuto víru v abstrakci, onen návrat k primitivnímu způsobu uvažování, jímž je současný svět zachvácen, provázelo bezprecedentní ničení hmotných věcí. Evropané poráželi krávy a rozbíjeli lodě, opouštěli obdělaná pole a ničili či zastavovali stroje, protože výroba nesměla přesáhnout určitou množstevní hranici. Rok co rok se vedle sebe paralelně rozvíjely dva procesy: destrukce věcí, které měly ve světě nějaký objem, a nárůst bezobsažných papírů, které symbolizovaly bohatství. Mysleli jsme si v podstatě, že bohatství je ve znacích a že krávy, lodě a metry čtvereční sice představují bohatství, ale už dávné, překonané a neadekvátní. Bohatství bez hygieny, dalo by se říct.

Úpadek víry v abstraktno, návrat k materialismu

Po léta jsme si tak mezi sebou různě vyměňovali papíry. Papírky formátu A4, A5 nebo A6, které šly z ruky do ruky. A s každým takovým přesunem jako by jejich cena zázračně vzrostla. Jako by šlo o nějakou magickou štafetu: osoba A předala papír osobě B, která jej předala osobě C, která ho dala D, a člověk na konci řetězce byl nakonec přesvědčen o tom, že papír získal tisíckrát vyšší hodnotu, než měl původně.

Za evropskou krizí stojí zajisté mnohé příčiny, jmenovitě všudypřítomná abstraktnost. Nyní se ale zdá, že se víra začala proměňovat. Církev abstraktna, víra v papír, který má cenu peněz, se ocitla ve slepé uličce a počet jejích věrných klesá. Někteří ji opouštějí dobrovolně, jiní proti své vůli, mnozí tragicky. S úpadkem této víry se možná vracíme k víře jiné. Zdá se, že moderní církev konkrétna získává každým dnem znovu své bývalé silné postavení. Víra v hmotné věci, v krávy, lodě, pole a stroje, je zase zpět. (Budeme mít příležitost stát se svědky destrukce papírů?)

Evropa udělala velký pokrok, pokrok technologický a nejen ten. Avšak nechce-li se Evropan promočit, stále ještě potřebuje, aby mezi jeho tělem a nebem existoval hmotný prvek. V namalovaném domě se neschováme. Proto se zdá, že Evropa postupuje kupředu a zároveň couvá. To, o co se pokouší, není snadné: chce za sebou zanechat primitivní svět a vrátit se opět k bývalé modernosti. Jde o to, abychom se znovu stali materialisty, v prvotním slova smyslu. Aby se vrátil starý materialismus, jehož jsou těžké a klidné krávy dobrým příkladem: jejich cena se odvíjí od jejich váhy, a tak je to lepší.