Nápady Evropské volby 2014

Na nejhorší nedojde

Na rozdíl od toho, co tvrdí řada pozorovatelů, by volby do Evropského parlamentu v květnu příštího roku neměly vynést eurofobní strany na politické výsluní, ujišťují experti. To ale nic nemění na nedostatku zájmu Evropanů o Parlament, který je podle nich vzdálen jejich problémům.

Zveřejněno dne 12 prosince 2013 v 17:21

„Když se o hrůzných věcech píše, tak se nakonec hrůzné věci stanou.“ V dnešní pohnuté době bychom mohli na Evropu snadno uplatnit repliku Michela Simona z filmu Směšné drama, kde ztělesňuje autora, který píše pod pseudonymem detektivní romány a bojí se, že bude zavražděn. Když se Evropě předpovídají hrůzné věci, nakonec se stanou. „Bude-li naše Evropa ostudná, zvítězí v ní extremisté,“ varuje eurokomisař Michel Barnier. „Pro Evropu je nejhorší mlčení, plížení se podél zdí.“

Šest měsíců před evropskými volbami nás nezastrašila Marine Le Penová, která vyhlašuje, že z voleb vyjde jako vítězka. Ve Francii možná. V Evropě rozhodně ne, dáme-li na slova předsedy Evropského parlamentu Martina Schulze, který si dělá a předělává své drobné výpočty.

Pravicoví extremisté by mohli získat maximálně 90 poslanců. A navíc jsou rozděleni: britští eurofobové ze strany UKIP ve spojení s polskými agrárníky (30 křesel) se nechtějí přátelit se stoupenci Marine Le Penové (40 křesel), která zase odmítá paktovat se s neonacisty z řeckého Zlatého úsvitu nebo maďarského Jobbiku. Každý má někoho, s kým nechce do party. Krajní levici by tvořili nezařazení (15-20 poslanců) a příznivci Jeana-Luca Mélenchona a Die Linke (50 poslanců). Celkově by eurofobové mohli získat 100, maximálně 160 křesel.

Tuto relativní evropskou převahu v 764členném parlamentu lze zčásti vysvětlit disciplínou někdejších fašistických diktatur: Němci, Španělé a Portugalci extremisty nevolí. Někdy ukazují svaly jako bavorská CSU, někdy jsou to regionální nacionalisté jako Španělé, ale nikdy nestojí mimo tábor seriózních stran. Přesťaňme si libovat v nezdravé rozkoši a předpovídat Štrasburku ty nejstrašidelnější scénáře. Proevropané – sociální demokraté (S&D), Zelení, liberálové a křesťanští demokraté (EPP) – získají nejméně 530 poslanců, oproti současným 610.

Newsletter v češtině

Netečnost voličů

Tyto simulace založené na průzkumech a výsledcích posledních voleb ukazují také to, že nic není rozhodnuto, ani co se týče polarizace štrasburského parlamentu. S&D šplhá vzhůru a s 220 křesly bude hrát s EPP vyrovnanou hru. Pohorší si Zelení (40 oproti 58 mandátů) a liberální demokraté (60-70 oproti 85). Problém je v tom, že by to ve Štrasburku mohlo skončit jako v Německu: velkou koalicí. Toto spojenectví z nutnosti by mohlo voliče utvrdit v přesvědčení, že v Evropě už je o všem rozhodnuto, a nahrát tak masivní neúčasti. Její propad bude zřejmě neúprosný. V roce 1979 v prvních přímých volbách do Evropského parlamentu dosáhla volební účast 62 %. V roce 1999 spadla pod 50% hranici a v roce 2009 už dosahovala pouhých 42,5 %. Chování voličů je zvláštní: k volbám chodí čím dál méně, přestože evropští poslanci mají čím dál větší pravomoci. Dříve mohli schvalovat pouze ‚nezemědělský‘ rozpočet EU – tedy v podstatě skoro nic – a rezoluce týkající se ostrovů Grenadiny, jak vtipkoval [někdejší předseda Evropské komise] Jacques Delors. Nyní spolurozhodují o veškeré evropské legislativě.

Netečnost voličů má tři důvody. Evropský parlament se spokojuje s tím, že schvaluje nebo jen okrajově upravuje dohody uzavřené mezi členskými státy a Komisí. Druhý důvod je ten, že skutečná debata probíhá na národní úrovni.

Evropský Kongres

A do třetice: parlament ve Štrasburku není skutečný parlament, protože údajně nezastupuje evropský lid. Tak to tvrdí ústavní soud v Karlsruhe s poukazem na to, že v něm mají Malťané v poměru k Němcům nadměrné zastoupení. Trochu umírněnosti, prosím, víme-li, že Evropskému parlamentu dominují dva velké německé kontingenty EPP a S&D! Zásadní problém tkví v tom, že alespoň prozatím neexistuje „evropský demos“, evropský lid. Občané Starého kontinentu neuznávají legitimitu parlamentu, který funguje v závislosti na komplexním dělení (levice-pravice, sever-jih, zakladatelé-noví členové atd.).

Europoslanci nejčastěji volí umírněnou evropskou rovnováhu, která ale zabraňuje tradičnímu demokratickému střetu, což občany dezorientuje. K tomu ještě připočtěme schizofrenii stran, které se v Bruselu chovají evropsky, ale jsou v pokušení zvolit si do čela kandidátek lidi, kteří si na Evropě v předvolební kampani smlsnou, jak jim bude libo.

[Francouzský exprezident] Valéry Giscard d’Estaing měl zato, že udělal chybu, když prosazoval, aby byli europoslanci voleni od roku 1979 v přímých volbách. Něco pravdy na tom je. Evropský parlament je nezakořeněný, vzdálený národnímu vedení a jeho dílo ho nezachrání. Je třeba vsadit jej zpět do země. V Evropě neumíme rozpouštět instituce. Přidáváme další, aby usměrnily jejich působnost. Bylo by rozumné vytvořit za účelem řízení ekonomické a měnové politiky eurozóny Kongres, v němž by zasedli poslanci jak evropští, tak národní. Tak by vzniklo shromáždění, které by občané mohli přijmout za své.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma