Bez zbytečné okázalosti, což je jedna z kvalit místní politiky, skládali dnes ministři velké německé koalice „GroKo“ (zkratka, která byla nedávno vyhlášena slovem roku) jeden po druhém přísahu před předsedou Spolkového sněmu. Ještě předtím dostala Merkelová během zběžné audience oficiální požehnání od spolkového prezidenta Joachima Gaucka.

Velmi málo pompy na začátek už třetího volebního období Angely Merkelové. S odstupem dvou mandátů od kancléřů Konrada Adenauera a Helmuta Kohla, o jeden napřed před Gerhardtem Schröderem a na dosah remízy s Helmutem Schmidtem.

Rozšíří tato žena z Východu řady velkých kancléřů? Bude hodně záležet na tom, co se stane s Evropou a s Evropskou unií. Merkelová ji převzala v roce 2005, ještě když narcisticky spojovala své jméno s prosperitou a mírem. Evropský mír ignoroval mnoho válek, které členy nové Evropy, koloniální národy, ponechávaly v klidu od samého počátku integrace, a které je nevzrušují dodnes. Jako třeba válku na Balkáně, která proběhla přímo v jejím lůně. Co se týče prosperity, ta jednoduše zmizela.

Beznadějná Evropa

Z Evropy, kterou Merkelová převzala, byly vymazány její dva velké zakladatelské mýty. Na jejich místě zeje velká trhlina. Byla tam odjakživa, ale nyní se projevuje – jako Evropa různých kategorií. Evropa čistých příjemců eura, která hájí politiku úsporných opatření a plnou úhradu dluhů svých bank, v čele s Německem. Evropa rozpukaná a plná pochyb, zastoupená Francií. Evropa v různých stupních krize a vyčerpanosti, od Portugalska přes Španělsko po Itálii a od Slovinska přes Irsko po Kypr. A konečně Evropa zbavená vší naděje, na samé periferii a v úpadku, od Řecka přes Rumunsko a Albánii po Bulharsko.

Právě tato popraskaná Evropa ohodnotí třetí mandát Merkelové. Nové volební období zahajuje s koaliční vládou, v níž má v podstatě volnou ruku, a s drtivou podporou parlamentu. Opozice je přitom velice slabá. Na sociální a hospodářskou situaci lze nahlížet se smíšenými pocity, nicméně rozhodně je stabilní. Především ve srovnání se zbytkem Evropy.

Studená válka

Tvrdit, že v tak nestabilním prostředí nelze očekávat žádná překvapení, by bylo naivní. Je pravda, že koaliční smlouva o 185 stranách se sociálními demokraty, kteří utržili v zářijových volbách drtivou porážku, ale jsou velmi spokojení na svých nových ministerských křeslech, takový dojem vyvolává. Realitu však nediktují dokumenty.

V období krize platí dvojnásob, že vládnout znamená reagovat na nečekané okolnosti. Angela Merkelová chce plout jedním směrem, ale proměnlivé větry ji mohou zanést na kteroukoliv stranu.

Evropa navíc není v krizi pouze z hlediska Západu. Na Východě vzniká něco, co připomíná studenou válku s Ruskem. EU v čele s Německem zjevně považuje Ukrajinu za svůj zadní dvorek, ztěžuje život ruskému energetickému exportu a dráždí moskevského medvěda všemožnými vojenskými provokacemi z NATO – protiraketovým štítem proti Íránu, od kterého neustoupí ani v případě uvolnění vztahů s Teheránem. Rusko už rozmístilo rakety na Baltu a v německé koaliční smlouvě nefiguruje tradiční záměr odstranit americké bomby z německého území.