Vyberte si jazyk
Pokud se chcete dozvědět, proč Evropané patří do jednoho společenství, navštivte kteroukoliv z britských středověkých katedrál. Projděte se klášterem v Gloucesteru, nebo vzdejte čest Vilémovi ze Sensu, normandskému architektu katedrály v Canterbury. Či třeba jen na kameny jeho mistrovského díla poklepejte - pocházejí z francouzského Caenu. Moderní sen o evropské politické jednotě prochází svým nejtemnějším obdobím. Euroskeptici se těší z toho, že se potvrdily jejich předpovědi a že jsou realisté - není však nic méně reálného, než iluze, že kterýkoliv evropský národ, a o tom našem to platí nejvíce, by mohl uplatňovat nárok na nějakou dovnitř zahleděnou, izolovanou historii, ležící mimo příběh našeho většího kontinentálního celku. Už alespoň 1000 let buduje Evropa společné kulturní dílo.
První evropská unie sama sebe nazývala „křesťanskou říší“ a v 11. století vytvořila společný umělecký a architektonický styl a filozofii, které přesahovaly hranice nově vznikajících států. Jako pro ni typické rozetové okno, gotická architektura paprskovitě vyrůstala ze svého pařížského zdroje a rozšiřovala se dále po Evropě. Co je pro nás dnes skutečnější - skutky britských středověkých rytířů či elegance gotických opěrných oblouků Yorské katedrály? Ve srovnání se stále žijící slávou naší evropské kulturní historie jsou triviální zkazky národní politické scény, které euroskeptici považují za určující, pouze nudné.
Místo Tiziana modrá banalita
Následující evropská kulturní revoluce, renesance, byla ještě kosmopolitnější. V 15. a 16. století objevili evropští intelektuálové ztracené dědictví starověké Antiky. Renesance se po celé oblasti šířila jako oheň. Ve Westminsterském opatství se florentský sochař Pietro Torrigiano rozhodl umístit na hrob Jindřicha VII. zlaté podoby batolat, zatímco na druhé straně Evropy přijal maďarský král Matyáš Korvín z Florencie jako dar bustu Alexandra Velikého. Cestovatel jako byl Erasmus mohl jet z Říma do Basileje a Londýna a všude se setkat s přáteli, schopnými smát se jeho vtipům. Obrazem, který vše shrnuje, je pak Tizianovo renesanční mistrovské dílo Únos Evropy – vize mýtu, který dal Evropě jméno, vytvořená v Benátkách pro španělského krále.
EU se však na dynamice naší kulturní historie stavět nedaří. Webová stránka Unie se jmenuje Europa, místo Tizianova obrazu však její první stránka nabízí jen propast modré banality. Proč evropskou kulturní jednotu nevyzdvihovat více? Snad proto, že Bakchovo víno, které nás naplňuje nadšením ze společné identity, je zároveň nebezpečné. Oslava evropských estetických nádher by, z důvodů přesnosti, musela zahrnovat též muslimské dědictví, které na sebe s křesťanskými a klasickými zdroji evropského umění již od raného středověku vzájemně působilo. Vějířová klenba anglických gotických katedrál byla například ovlivněna arabskou matematikou, stejně jako renezanční objev perspektivy. To vše se může zdát příliš hezké na to, aby to byla pravda. Jakoby pod vrstvou krvavého každodenního násilí evropské minulosti, pod reformačními spory a vzestupem nacionalizmu, stavěl kontinent celou dobu nějakou tajnou kulturní komunitu. Tajnou růži, která svými stvoly zázračně obepne i všechny ostatní kultury. Taková je však historická skutečnost. Za každou rozvratnou politickou sílu v evropské historii najdeme i nějakou sjednocující kulturní sílu.
Kořeny naší evropské identity
Všechna evropská umělecká a kulturní hnutí, již si dnes tolik považujeme a z kterých žijí naše muzea, sbírky a koncertní síně, jsou právě hnutími evropskými. Barokní styl i rokoko, neo-klasicistní a romantická revolta, realizmus 19. století a modernismus raného 20. století - všechny tyto směry spojovaly umělce, intelektuály i veřejnost od Polska po Dánsko. Historie společné evropské kultury neskončila ani módou obrozeneckých hnutí 19. století, jelikož nacionalizmus jako takový je společnou evropskou myšlenkou - jeho romantický apetýt pro krajinomalbu a poezii se šířil z jednoho hlavního města k druhému stejně neúnavně, jako se klasické mýty překládaly po celé renezanční Evropě. Dnes je společná kultura možná na pokraji jednoho ze svých největších úspěchů od časů Koperníka (který sám žil ve střední Evropě, jehož pozorování však ověřoval Tycho Brahe v Kodani, bránil Galileo v Římě a prokázala britská Královská společnost), až Velký hadronový urychlovač v ženevské centrále agentury Cern učiní významný objev.
Evropané, kteří věří ve společnou identitu, by neměli dlouho čekat a měli by vstát a hlásat jedinečnost našeho bohatství a otevřenost naší kultury - onu pluralitu v jednotě, která znamená, že barokní kostel na Sicílii nevypadá stejně, jako ten v Bavorsku. Ve Velké Británii nyní národní Umělecký fond bojuje za to, aby v zemi zůstala jedna z Bruegelových maleb. Proč? Protože je to naše dědictví. Protože jsme Evropané. Kdyby euroskeptici začali tím, že se s klidem vzdají všech Bruegelů a Tizianů, a Národní galerie by se tak stala výstavní síní anglických portrétů 18. století, jejich hloupost by bila do očí. Věřit v Evropu není idealizmus, ani byrokratická abstrakce. Vidíme-li historii v jejích živých barvách, vidíme to, do jaké míry jsme Evropany a do jaké hloubky sahají kořeny naší společné identity.
