Minulý měsíc jsem zažil v restauraci kulturního centra ve městě Šalčininkai v jihovýchodním cípu Litvy něco podivného. Vzhledem k tomu, že obyvatelstvo tvoří ze tří čtvrtin Poláci, jsem se domníval, že se mnou budou místní komunikovat v polštině. Ale nebylo tomu tak. Jídelní lístky byly výlučně v litevštině, jazyce, kterému rozumí jen Litevci. Až když mě servírka zaslechla hovořit polsky, přinesla mi jídelní lístek v polštině.

Zprvu jsem to celé pokládal za náhodu. Avšak o týden později v Lotyšsku jsem se dal do hovoru s člověkem, který patřil k ruské etnické menšině, a dozvěděl jsem se, že na radnici v Rize se informace poskytují v hlavních jazycích Evropské unie, avšak nikoliv v ruštině, jazyce, kterým hovoří polovina místních obyvatel. Prospekty v ruštině jsou schované pod pultem.

Litva má právo politevšťovat jména svých polských občanů

Když se snažíte zjistit proč, dostane se vám vysvětlení, že ruština není oficiálním jazykem Lotyšska, ani EU. To nic nemění na tom, že baltské státy se ke svým etnickým menšinám chovají odsouzeníhodným způsobem. Nejvíce si stěžují v Lotyšsku a Estonsku. Občanství dotyčných států totiž mohou získat jen osoby, které složí jazykovou zkoušku. Téměř 20 let po rozpadu Sovětského svazu je tak skoro polovina příslušníků ruské etnické menšiny bez vlasti.

Stejně tak mohli v posledních komunálních volbách v Rize volit občané pocházející ze všech států Evropské unie, nikoliv však Rusové, kteří se v zemi narodili a vyrostli.

Podobná situace by se dala pochopit před několika lety, zejména v Lotyšsku, kde ruská menšina představuje přinejmenším čtvrtinu populace. Stále ji zde považují za určitou pátou kolonu. Avšak 7 let po vstupu Lotyšska do EU a NATO je možná načase tuto legislativu upravit.

Šance na zlepšení situace je ale mizivá. Spoléhat se na pomoc ze zahraničí lze sotva. Když dojde na otázku práv menšin v baltských státech, dělá Evropská unie, organizace, která neustále zmiňuje demokratické hodnoty, jakoby nic. Ještě minulý měsíc byl mluvčí Soudního dvora Evropských společenství toho názoru, žeLitva má právo politevšťovat jména svých polských obyvatel. Abychom si mohli o dané situaci učinit lepší představu, dodejme, že v Litvě, a to i v obcích obývaných převážně Poláky, jsou zakázány polské nápisy.

Proč nikdo nebere Brusel vážně

Evropská unie odmítá jít příkladem i v Lotyšsku. Informační centrum Evropského parlamentu nedávno požádalo jednoho Rusa, mimochodem lotyšského občana, který se mi svěřoval se svými obavami z lingvistické politiky rižské radnice, aby moderoval diskuzní večer o lotyšské historii. Na poslední chvíli se mu ozvali s tím, že se nemusí obtěžovat. „Nikoliv proto, že jste Rus, ale protože nejste Lotyš,“ dostalo se mu vysvětlení. Místo něj našli „pravého“ Lotyše.

V posledních týdnech se Brusel dále vyznamenal svým laxním postojem v oblasti ochrany základních práv v případě Maďarska. V den, kdy parlament v Budapešti schvaloval kontroverzní mediální zákon, přistoupila Evropská komise na žádost populistické vlády o prodloužení přechodného období na zákaz prodeje zemědělské půdy cizincům o další tři roky. A pak se divme, že nikdo nebere Brusel vážně.