Vyberte si jazyk
Tunisko se dostává do varu, Alžírsko je v plamenech, Egypt se otřásá a Maroko s Lybií s obavami pozorují své sousedy. Severní Afrika zažívá v posledních dnech velice znepokojující sociální otřesy, které se však daly celkem vzato očekávat. Není divu, že omezení svobod (v Tunisku) či sociálních výhod (v Alžírsku), vysoká nezaměstnanost, pocit beznaděje při pohledu do budoucnosti či vysoká korupce, která se stala životním stylem (v Tunisku i Alžírsku), nakonec vyvolávají celonárodní nepokoje.
Tyto režimy, ponořené do vlastního despotismu, dlouho přehlíželi skutečnost, že se nespravedlnost povýšená na systém nevyhnutelně stává zdrojem nekonečné zloby. Jak mohly podcenit to, že se neustálé porušování lidských práv stane zdrojem hořkosti, vedoucím k pocitům hněvu či nenávisti?
Zajisté, žádný režim nepadl, dokonce žádný režim není ani v ohrožení, jelikož na použití brutální síly má stále monopol státní moc. Navíc v Tunisku i v Alžírsku jsou protestní hnutí stále neorganizovaná, závisí jen na spontánních projevech kolektivního znechucení. Ve chvíli, kdy události nabírají tragický spád, spočívá na bedrech Evropanů velký díl odpovědnosti. Brusel ale od 90. let uzavřel se severoafrickými režimy řadu smluv ve stylu něco za něco: budeme při vás stát i přes všechny vaše nepěkné nedostatky a finančně vám pomáhat na vaší cestě k liberalizaci pod podmínkou, že uděláte vše, co bude ve vašich silách, abyste zamezili nelegální imigraci a zahubili radikální islamismus v jeho zárodku.
Vzkaz byl jasný a srozumitelný. Tato politika se však ukázala velice krátkozraká! Pro arabské režimy přišlo 11. září jako na zavolanou. Rychle pochopily, že obratné využití teroristických útoků s argumenty typu: „Vidíte, že náš tvrdý přístup je k porážce zeleného moru (radikálního islamismu) nezbytný,“ které uplatňují v diskuzích s Evropany, a přesvědčují tak o nutnosti zachovat nedemokratické režimy. Atentáty v Madridu v roce 2004 a v Londýně v roce 2005 pak přesvědčily i ty největší evropské skeptiky.
Paříž, Řím, Madrid a jejich střídající se vlády všech možných [politických] tendencí hrají odedávna vůdčí roli v tomto evropském cynickém postoji, který extremismus namísto jeho potlačování ještě více přiživuje. Neboť tyto režimy se drží právě díky evropské podpoře. Je více než načase, aby Evropané našli a podpořili severoafrické muže a ženy, ať už v rámci stávajících režimů či mimo ně, kteří by mohli vnést do mocenských center etiku a jejich vlády by konečně jednaly nikoliv proti vlastnímu obyvatelstvu, ale sloužily mu. Ti lidé existují.
