Loni v prosinci se poslední evropský diktátor Alexandr Lukašenko, který je v Bělorusku u moci již od roku 1994, rozhodl nadělit si k Vánocům 80% volební vítězství pojištěné zmanipulovanými volbami. Dále uzavřel kanceláře mezinárodních pozorovatelů, poslal do ulic policisty, aby potlačili protesty občanů, uzavřel zbývajících pár nezávislých médií a do vězení nechal vsadit více než 600 osob, mezi nimi i opozičního vůdce Andreje Sanikova, který byl zadržen spolu se svou manželkou v nemocnici, kde byl hospitalizován poté, co jej brutálně zbila policie.

Dobrou zprávou je, že Evropská unie řekla dost. V roce 2006 Lukašenko uspořádal stejně zmanipulované volby a od EU si za to vysloužil sérii „inteligentních“ sankcí (nazývají se tak proto, že nemají negativní dopad na obyvatelstvo): zákaz návštěv mnoha zemí, zmrazení finančních aktiv v zahraničí a řadu opatření na podporu opozice. Sankce měly úspěch, poněvadž v roce 2008 Lukašenko o něco povolil šrouby a propustil všechny politické vězně. Výměnou za to EU odvolala sankce, nabídla zemi hospodářskou pomoc a zahájila proces oteplování vzájemných vztahů. Pokud se však běloruský režim bude chovat neústupně, sedmadvacítka sankce opět zavede. V Bruselu se dnes všichni shodují na tom, že si Lukašenko z EU utahuje a že je tedy třeba vrátit se k politice tvrdšího postoje.

Idyla skrývá orwellovský režim

V Tunisku je dnes situace ještě mnohem horší. EU s tím ale nic neudělá, stejně jako nic nepodnikla v roce 2009, kdy Ben Ali „vyhrál“ volby se ziskem 89,62 % hlasů. Ti, kdo zemi navštívili a hovořili s představiteli opozice, neúnavně opakovali, že za zdánlivou stabilitou a image příjemné turistické země se skrývá orwellovský stát, který kontroluje každičký email a pohyb svých občanů. Zdejší výbuch nespokojenosti s mnoha mrtvými, jejichž počet se nedá ani snadno ověřit, tak strhává masku všem režimům v regionu, které za stabilitu vydávají to, co není ve skutečnosti ničím jiným než tvrdou represí kryjící korupci, a nikoliv, jak se tyto režimy snaží předstírat, budováním moderních společností sloužících jako brzda islamismu.

Stejně tak je nestoudný cynismus kleptokrata Ben Aliho, který po 23 letech u moci dostal geniální nápad vytvořit komisi pro vyšetřování korupce. Díky depeším zveřejněným serverem Wikileaks jsme se totiž mohli přesvědčit o tom, že místní elity (včetně monarchů, prezidentů a v případě Ben Aliho samotné jeho rodiny) jsou po uši namočeny v jedné velké korupční orgii, zatímco mladým lidem schází jakékoliv pracovní či životní vyhlídky.

To, co se dnes děje v Tunisku, však rovněž ukazuje Španělsku, Francii a Itálii, největším zastáncům středozemní politiky v rámci EU, že tato strategie vychází naprosto nazmar. Oproti tomu Polsko, Švédsko a pobaltské státy v rámci východoevropského sousedství s úspěchem praktikují zcela jiné politiky a nástroje než ty, které propagují v oblasti středomoří Madrid, Řím a Paříž.

Pasivní Evropa izoluje ty, kteří ještě věří v pravní stát

Ve Středozemí se tak naše politika stále více podobá postoji, který během studené války zaujímaly Spojené státy vůči státům střední Ameriky a který měl tak neblahé dopady. Stejně jako americká politika zadržování komunismu nahnala středoamerickou populaci do náruče revoluční levice, naše politika zadržovaní islamismu s velkou pravděpodobností nažene místní obyvatele do rukou islamistů, kteří si prozíravě budují svou legitimitu na agendě sociální spravedlnosti a boje proti korupci.

Evropa svou pasivitou přichází sama nejen o svou prestiž, ale také opomíjí a odsuzuje k záhubě všechny ty (jistě jich už není mnoho), kdo věří v právní stát, dělbu moci a respektování lidských práv. Jestliže však tajně doufáme, že na jižním pobřeží Středozemního moře budeme mít řadu banánových republik jakožto hrdých strážců našich zájmů, zdá se, že jsme na správné cestě.