Kam kráčíš, Evropo?

Jak navrátit Evropě kouzlo? Tuto otázku položil deník Libération Jacquesi Dolorsovi a Marcelu Gauchetovi. Ve společném rozhovoru spolu bývalý předseda Evropské komise a francouzský historik a filozof hovoří o situaci v Evropě a nezájmu, který ji provází.

„Bylo by nebezpečné chtít, aby byla Evropa znovu stejně okouzlující, protože už ze své podstaty taková být nemůže,“ upozorňuje Gauchet. Podle něj je třeba dát projektu, který byl vytvořen v podmínkách zcela odlišných od těch dnešních, skromnější nový smysl. Dnes se dostává do popředí především otázka postavení Evropy ve světě. Z důvodu své otevřenosti Evropa více trpí globalizačním šokem.

„Globalizace vedla nejdůležitější evropské mocnosti k tomu, aby se dál chovaly jako klasické velmoci,“ říká Delors. Konkrétně v dobách krize převládají národní reflexy: Německo, Francie či Velká Británie si hledají svá řešení, aniž by braly ohled na sousedy. Gauchet si klade otázku, „jak začlenit Evropu do globalizace“. Vztah Spojených států ke světu je silně podbarven etnocentrismem (co je dobré pro ně, je dobré pro zbytek světa). Evropané mají naproti tomu velkou „celosvětovou zkušenost“, která jim dává „intelektuální kartu, s níž mohou zasáhnout do organizace nadcházejícího polycentrismu“, myslí si Gauchet. Podle Delorse se dá s touto kartou hrát jen v případě, že bude Evropská unie federální a že se zjednoduší rozhodovací proces. Zároveň musí Evropa znovu nalézt svou historickou zvláštnost, kterou představuje „společnost kultivovaného občanství“.

Problém postavení Evropské unie v dnešním světě odkazuje k otázce evropského rozšiřování. Mají do Unie vstoupit další státy, nebo je třeba se zaměřit na prohlubování stávajícího společenství? V článku uveřejněném francouzskou „pokrokovou nadací“ Terra Nova a přejatém deníkem Lidové Noviny hájí Michel Rocard myšlenku, podle níž je posláním Evropské unie skrze rozšiřování „přispět ke sblížení národů“. Bývalý francouzský premiér považuje otázku přístupu Turecka k EU za rozhodující, za „příklad mírového dialogu mezi židovsko-křesťanskou kulturou a islámem“. Od nynějška, tvrdí Rocard, „je méně podstatné trvat na evropské územní identitě v rámci původních hranic Evropy než na jejím geografickém rozšiřování“.

Rocardovu poetickou vizi rozšiřování Evropské unie ve stylu „milujte se a rozšiřujte se“ kritizuje v Lidových Novinách český politolog Petr Robejšek. Jeho „misionářské pojetí Evropské unie“ považuje za povrchní a prázdné. Dvacet let poté, co Francis Fukuyama zformuloval svou tezi o spontánním rozšiřování demokratického zřízení ve světě, která se ukázala být mylnou, není Rocardova prognóza střízlivá, domnívá se politolog. Překvapuje ho to, že Rocard nebere v úvahu riziko spojené s rozšiřování Unie, které on sám vidí v „rozmělňování jejích kontur a oslabování její soudržnosti“. S finanční krizí vyplavaly problémy EU na povrch. „Místo volného trhu vládne protekcionismus, místo stability společné měny vysoké rozpočtové schodky,“ konstatuje Robejšek, který je přesvědčen o tom, že Evropská unie „překročila Rubikon nezvladatelné velikosti“. „Koncept Evropy, nad kterou slunce nezapadá, duní prázdnotou,“ uzavírá.

Trváme-li na poetické vizi, pak ať je od muže vzdělaného. „Nikdo nám nemůže lépe připomenout velkolepost projektu, který nazýváme Evropská unie, než irský básník,“ s potěšením konstatuje novinář a historik Timothy Garton Ash v deníku Guardian. V říjnu se Irové znovu vyjádří k Lisabonské smlouvě. U příležitosti zahájení kampaně „Ireland for Europe“ na podporu přijetí smlouvy považoval za nutné vyjádřit svůj názor i nositel Nobelovy ceny za literaturu Seamus Heaney. „Dejme průchod slovům, povzbuďme ducha, ať vzplanou nové významy,“ deklamuje Heaney. „To není jazyk, který bychom si spojovali s debatou o Evropě,“ soudí Garton Ash. Mladí aktivisté „Generation Yes“ zase hlásají, že „Evropská unie je naším přístřeškem proti bouři“. Krása Evropy tkví v tom, tvrdí nadšeně Garton Ash, že „mladí Irové, Britové a Poláci pracují a žijí společně a v rovnosti – a že to považují za absolutně normální. Na budoucnosti Evropy závisí rovněž budoucnost Íránu", dodává. Neboť Lisabon "vytváří institucionální soustrojí, díky němuž by měla být evropská zahraniční politika koordinovanější a efektivnější“.