Vyberte si jazyk
Čečenská dívka vzpomíná na trh v zasluněném Tours v srpnu roku 2008. „Bylo to tam tak pěkné, tak uklizené.“ Vykouzlí na tváři úsměv. Vzpomíná na park, ve kterém se procházela s přáteli, rovněž Čečenci, kteří s ní před několika lety dorazili přes Polsko do Francie. V té době byla těhotná. Mysleli si, že jim už nic nehrozí. Ale běda! Jejich štěstí nemělo dlouhého trvání a život se opět převrátil naruby. Peklo se z něj nestalo, to ne. Dostali se do obvyklého životního koloběhu osob, kterým bylo zamítnuto právo na azyl.
Během několika dnů se pětadvacetiletá Karina a o dva roky starší Ruslan přidali k neviditelnému zástupu přízraků Evropy. A to téměř bez vlastního přičinění. Cožpak se sami nešli zaregistrovat na prefekturu v Tours – a nedostavili se za několik dní opět, aby si na základě výzvy „vyzvedli papíry“? To, co následovalo, si pamatují, jako by se to stalo včera: okénko, u kterého se náhle vyrojili policisté v civilu, noc na komisařství, policejní vozy, do kterých je následující den ráno v poutech naložili a odvezli na pařížské letiště Roissy, konec snu. Karina se už neusmívá. Varšava je odtud dobrou půlhodiny cesty autem. A Francie několik světelných let.
Policisté v Tours jim vysvětlili důvod a pojmenovali příčinu jejich potíží: Dublin. Irské hlavní město v roce 2003 propůjčilo svůj název nařízení přezdívanému „Dublin II“, které platí v celé Evropské unii (EU) – jejímž členem je od roku 2004 i Polsko.
„Mysleli jsme si, že nejtěžší je dostat se přes hranice“
Podle tohoto nařízení je zpracováním žádosti o azyl pověřena země vstupu, tedy první stát EU, do kterého cizinec-žadatel o azyl vkročí (a kde též odevzdá otisky prstů). Pokud se žadatel nenachází ve státě, který je zodpovědný za vyřízení jeho žádosti, musí do něj být dopraven. „Mysleli jsme si, že nejtěžší je překročit hranice a dostat se do Francie. Nic jsme nepochopili!“ usmívá se smutně Ruslan.
Malý dům obklopený loukou, kde pár s dítětem nakonec skončil, leží na samém venkově na západ od Varšavy. Za hříšné peníze si v něm pronajímají malý pokojík. V domě bydlí další dvě čečenské rodiny. V Polsku je dnes několik tisíc podobných „Dubliňáků“, jak je v kruzích neziskových organizací přezdívají. „Dubliňáci“ se snažili usadit jinde, v západní Evropě, ale nechali se chytit, a tak se musejí vrátit, odkud přišli. A myslí přitom jen na jedno: zase odtud odjet. Polsko vstoupilo do Schengenského prostoru v roce 2007, ale pro běžence stále „zůstává tranzitní zemí“, uvádějí autorky Krystyna Iglická (z Centra mezinárodních vztahů ve Varšavě) a Magdalena Ziolek-Skrzypczaková (z univerzity Ludvíka Maximiliána v Mnichově) ve své studii o migraci v Polsku, kterou na internetu v září zveřejnil [washingtonský think-tank] Migration Policy Institute (MPI).
Vstup do Schengenu je jen „falešnou hrou“, která zejména posloužila „opětovnému nasazení represivních opatření,“ domnívá se polská badatelka Paulina Nikielová ve své zprávě pro síť [neziskových organizací a výzkumníků] Migreurop „Na hranicích Evropy“ zveřejněné začátkem listopadu. Závory na hranicích činí z Polska „nárazníkový stát“, který se má stát „cílovou zemí“ – po vzoru Maroka, kde je blokováno mnoho osob, které by se chtěly dostat do Evropy
V zadržovacích centrech vládne vězeňský režim
Polsko je „chudou zemí, které chybějí prostředky více než Francii, Belgii či Německu,“ poznamenává Anna Kuhnová, předsedkyně Polsko-čečenského výboru. Ačkoliv podmínky přijímání cizinců, zvlášť uprchlíků, se během posledních pěti let podstatně zlepšily, jejich osud má k idyle rozhodně daleko.
V zadržovacích centrech platí téměř vězeňský režim: „Svoboda pohybu je tvrdě omezena a prakticky zredukována na pobyt na toaletách a hodinu vycházky denně,“ dodává Paulina Nikielová. Většinu obyvatel těchto uzavřených center, ve kterých žijí „celé rodiny včetně mladistvých“, tvoří nelegální přistěhovalci či žadatelé o azyl, kteří se provinili nelegálním přechodem či pokusem o nelegální přechod státních hranic. Po skončení jejich pobytu, který trvá od několika měsíců až po jeden rok, se celý tento malý svět ocitá na ulici.
Ze zhruba 10 500 žadatelů o azyl registrovaných v roce 2009 je „vyvolených“ jen velice málo. „Od roku 1992 do roku 2009 získalo status uprchlíka 3 113 žadatelů o azyl,“ uvádějí Iglická a Ziolek-Skrzypczaková ve své studii. Tedy méně než 4 %! Mezi těmito šťastnými je několik Čečenců, ale také občané Bosny a Hercegoviny, Somálska, Běloruska, Afghánistánu, Srí Lanky a Iráku. Co se týče Gruzínců, v roce 2009 jich v Polsku o azyl zažádalo 4 000, ale žádný jej nezískal. Za těchto podmínek tedy není nic překvapivého na tom, že řada běženců zkouší své štěstí raději dále na západě. Ti, kterým se to nepodaří, pak rozšiřují řady zmíněných „Dubliňáků“.
Čečence začaly vyhošťovat jako první Francie a Rakousko
„Francie a Rakousko byly vůbec prvními zeměmi, které masivně vyhošťovaly Čečence do Polska,“ tvrdí Issa Adajev, který nedávno ve Varšavě otevřel centrum pro uprchlíky v rámci nadace Other Space. Podle tohoto čečenského aktivisty nejsou „žádnou vzácností“ ani „deportace“ Čečenců do Moskvy. Mnoho „deportovaných zmizelo,“ dodává Issa Adajev.
Varšava si stejně jako ostatní hlavní města EU - Paříž, Vídeň či Bonn - nepřeje proti sobě pohněvat režim Vladimíra Putina. Kde jsou ty časy, kdy tehdejší francouzský ministr pro přistěhovalectví Brice Hortefeux podle asociace Forum Réfugiés prefektům naznačoval, že „vyhošťování [Čečenců] do Polska na základě nařízení Dublin II je nežádoucí,“ vzhledem k situaci v Čečensku a k rizikům, které představuje jejich návrat do Ruska přes Bělorusko a Ukrajinu. To bylo v červenci 2007. Tedy rok předtím, než se Ruslan a Karina vydali na cestu. A než Francie v této věci zcela obrátila.
