V sezóně filmových cen stojí zato připomenout herecké profesi následující seznam. Pokud jste nehráli někoho, kdo se vyrovnává s tělesným postižením či duševní nemocí, kdo byl v dětství zneužíván, mluví se silným přízvukem nebo je alespoň homosexuál, na Oscara rychle zapomeňte: nemáte šanci.

Pro britské divadelníky však existuje ještě jedna slibná subkategorie: cesta k Oscarovi vede skrz Sandringhamský palác, Windsorský zámek a zazobané čtvrti jižního Londýna. Brit, který po této sošce touží, musí zvolit cestu královskou, či alespoň aristokratickou. Ať už jde o Helen Mirrenovou hrající Královnu, nebo Juliana Fellowese, servírujícího nóbl krmi o sluzích a pánech v Gosfordském parku, simulovat modrou krev je v tomto případě tajemstvím úspěchu.

Posledním snímkem v řadě těch, kterým se daří z tohoto fenoménu těžit, je samozřejmě Králova řeč, pokládaná za šampióna letošní oscarové noci. Proč nám na to ti Američané pořád tolik chodí? Lidová psychologie soudí, že jde o kolektivní případ projekce. Američtí diváci vezmou nepříjemnou část sebe samých – v tomto případě hierarchické společenské uspořádání a třídní rozdíly – a přenesou ji na někoho jiného, v tomto případě na nás Brity.

Svět plný poklonkování

Existence rigidní, třídní hierarchie je v Americe přece něco nepředstavitelného, protože, jen se podívejte, tak to chodí leda ve Spojeném království. Podle této představy je Británie domovem společenských nerovností a třídní neměnnosti, zatímco Spojené státy jsou tímto kontrastem mlčky polichoceny. Žádný div, že tolik tleskají: podobné pohádky jim lichotí už jen tím, že se dokázaly vymknout kontrole Velké Británie a vydaly se vlastním cestou.

Jistě pomůže i to, že film Toma Hoopera je od začátku do konce skutečným potěšením. Divákům se líbí i tím, že mlčky chválí jejich dnešní pokrokové názory. Králova řeč zobrazuje svět plný poklonkování. Každá jeho scéna je založena na šokující nepravděpodobnosti toho, že by koktající vladař mohl potřebovat pomoc – a přátelství – obyčejného logopeda. Jelikož se film odehrává před více než sedmdesáti lety, jsme ujištěni, že i když jsme takoví možná kdysi byli, dnes už dávno nejsme. Namyšlenost a snobství, ty patří minulosti.

Ovšem až na to, že svět Královy řeči není tomu našemu zas až tak vzdálený. Například současný ministerský předseda, londýnský starosta a hrstka těch, kteří zemi momentálně vládnou, prošli vzdělávacím systémem, který by mužům určujícím běh světa v roce 1939 byl důvěrně známý. Podřízenost monarchie se též neztratila ze světa: jen si připomeňme obavy, že by v den svatby prince Williama vyšli stávkující do ulic. Jak mohou ti odboráři jen pomyslet na něco tak ďábelského?

Největší Brit: Churchill

Existuje samozřejmě mnoho rozdílů mezi tehdejším obdobím a dneškem. Byly doby, kdy autorita královské rodiny spočívala v její majestátnosti a síle (kterou ve filmu ztělesňuje Jiří V.). Po válce se situace změnila: královská rodina se prezentuje jako mimořádná forma obyčejné rodiny a nabízí přehlídku domáckosti, která vyvrcholila stejnojmenným televizním dokumentem z roku 1969, tiše staženým z oběhu po tom, co se královna rozhodla, že na královskou rodinu vrhá příliš mnoho světla.

Králova řeč jako by nám ukazovala, že si v dnešní době mohou korunované hlavy naše srdce nejlépe získat způsobem, který si oblíbily mnohé celebrity – tím, že nám odhalí detaily svého boje s nepřízní osudu. Proto nás v srdci zahřejí sympatie k „Bertiemu”, o jehož krušném a trudném dětství se zde dozvídáme: že byl bit, a že ho zlá chůva týrala hlady. Film tak prohlubuje „Dianizaci” monarchie o dvě generace do minulosti – tím, že po nás chce, abychom si Jiřího VI. vážili nikoli pro jeho majestát, ale pro jeho zranitelnost.

Emoční jádro filmu však leží v otázce druhé světové války. Kdyby král pouze nacvičoval korunovační řeč, těžko by nás to zajímalo. To, co příběhu dává morální sílu, je, že se panovník připravuje pronést řeč k národu stojícímu na sklonku války. Králova řeč je tak doložením toho, že se druhá světová válka dnes stala dějinným mytologickým příběhem. Čím je pro Francouze revoluční rok 1789 a pro Američany 1776, tím je pro Brity rok 1940 – naše hvězdná hodina, ve které jsme sami čelili nacistické hrozbě. To se o této době děti učí ve školách. Všechna předešlá historie, včetně dějin britského impéria, se v našem kolektivním podvědomí stává stále více mlhavou. Když mají občané nominovat Největšího Brita, vítězem je Winston Churchill.

Spíš mýtické než historické události

Windsorové přitom nejsou nejlepším ztělesněním této kapitoly našich dějin. Jak film jasně ukazuje, předešlý král Edward VIII. byl Hitlerovým obdivovatelem. To, co naopak neříká, je, že samotný posvěcený Bertie poslal na jaře roku 1939 vzkaz ministru zahraničních věcí lordu Halifaxovi, ve kterém vyjadřuje naději, že Židé – kteří se v té době zoufale snažili dostat ven z Německa – budou ve svém úniku zastaveni. Halifax na králova slova slyšel a do Berlína poslal depeši, která nacistickou vládu vyzvala, aby se „o neoprávněnou emigraci Židů postarala”.

Jiří VI. však není tím členem královské rodiny, o nějž v Králově řeči nejvíce jde. Tu čest má postava, která ve filmu sotva promluví: mladá princezna Alžběta. Její role ve filmu je pozoruhodná a připomíná nám, že současná královna se zúčastnila událostí, které jsou dnes spíše mýtické než historické. Zamysleme se například nad tím, že se Královna při svých každotýdenních poradách během své vlády postupně setkala s celkem dvanácti ministerskými předsedy – z nichž první byl Churchill, postava takového formátu, jako jsou Nelson či Wellington.

Ve snaze porozumět roli, kterou královna i nadále zaujímá v naší kolektivní představivosti, je tento fakt klíčový. Alžběta II. představuje žijící pojítko s událostmi, které se staly našimi hlavními dějinnými příběhy. Co víc: je posledním veřejným činitelem kdekoliv na světě, který je s druhou světovou válkou jasně spojen. Spolu s její dlouhověkostí, která z ní činí vzácnou konstantu v paměti mladých i starých, je toto jedním z důvodů, proč se republikánům nikdy nepodaří najít podporu k jejímu svržení.

Králova řeč ukazuje, jaké výzvě čelí ti, kdo doufají, že jednoho dne, až tu královna nebude, nahradí monarchii nějaký spravedlivý a demokratický řád. Nebudou muset vyhrát pouze všechny obvyklé hádky o systémech a volebních hlasech – budou muset Windsory odstranit z jejich role hlavních nositelů naší národní paměti.