Jsou euroskeptici příležitostí pro Evropu?

Protiunijní vlna očekávaná v předvečer voleb do Evropského parlamentu na základě průzkumů veřejného mínění, evropské instituce nesmete. Naopak představuje příležitost pro unavenou politickou scénu, která postrádá nápady, jak se dát dohromady a najít cestu vpřed.

Zveřejněno dne 23 května 2014 v 13:19

Měli bychom se bát euroskeptiků? Budou evropské instituce zničeny pestrobarevnou vlnou těch, kteří zpochybňují politiku a samotnou existenci Evropské unie a kteří se při nadcházejících volbách do Evropského parlamentu budou do volebních místností jen hrnout? Odpověď na obě otázky zní: ne.

Spíše bychom měli doufat, že euroskeptici získají ve volbách na síle a politických kruhů velkých států, včetně Bruselu, se zmocní strach z toho, že budou v rozporu s většinovým veřejným názorem. Tato slova nenapsal euroskeptik, právě naopak. Nicméně nesmíme ignorovat propast mezi nemalým množstvím úspěchů Evropské unie a neschopností části politiků na národní i evropské úrovni zapojit občany do evropského projektu a dát všemu nový impuls.

Evropská unie měla skvělou příležitost udělat rozhodující krok kupředu, ale propásla ho. Vlna protestů, která se zvětšuje - a která zahrnuje suverenisty, jež nechtějí obětovat národní pravomoci, a nepřátele škrtů „vnucených“ Bruselem - je výsledkem uzavřenosti a slepoty elit tváří v tvář velké krizi.

Nějakou dobu trvalo, než krize, nejdříve finanční a pak ekonomická, Evropu zasáhla. Měli jsme spoustu času předpovědět její dopady a připravit vhodná protiopatření. Ale na to bychom potřebovali společnou vizi. Záblesk naděje se objevil v říjnu 2008, kdy britský premiér Gordon Brown, obklopený netečností evropských vůdců, mezi summity G8 a G20 ukázal možnou cestu ven z krize. Bohužel to byla jen šťastná náhoda.

Newsletter v češtině

Brownova politická slabost v kombinaci s odcizením od jádra eurozóny pohřbila naději na chytré a vyvážené řešení situace. Od té doby se krize jen zhoršuje a Evropa se pod vedením německé kancléřky, které chybí strategická vize a znalost dějin, propadá do spirály národních zájmů. Možná kdyby se v letech, kdy si utvářela názory na svět, pohybovala v disidentských kruzích Východního Německa, pochopila by význam solidarity, možná i na celoevropské úrovni. Ale tak tomu nebylo.

Jednoduchá ideová zkratka

Potíže v letech následujících po roce 2008 paradoxně mohly být příležitostí jak postoupit v budování Evropy, stejně jako se to stalo mnohokrát v minulosti, když Evropa na pokraji katastrofy našla cestu, jak potíže překonat. I tváří v tvář nejdramatičtějším projevům evropské nemohoucnosti, jako bylo rozpoutání násilí a propuknutí války v Jugoslávii v roce 1991, si Unie, ač s dramatickým a trestuhodným zpožděním, věděla nakonec se situací rady - zrychlila proces integrace zemí střední a východní Evropy.

Od finanční krize nyní uplynulo šest let a kromě práce Evropské centrální banky pod vedením Maria Draghiho (nikoli pod vedením Jean-Claude Tricheta) se nikomu nepodařilo se situací byť jen o kousek pohnout - neříkám krizi vyřešit, to bychom chtěli příliš, ale alespoň dát Evropě pozitivní roli v řízení ekonomiky našeho kontinentu. Evropa připomínala netečnou, neobratnou a dokonce i zlou macechu. Represivní opatření uložená Řecku jsou naprosto neomluvitelná, možná dokonce motivovaná lehce rasistickými argumenty.

To je zcela odlišné od toho, jak by se komunita měla chovat, byť ke svému nejzhýralejšímu členovi. Sobectví, malichernost, úzké a křivolaké cesty národního sebeprosazování - to vše zničilo smysl pro solidaritu, z něhož evropský projekt vzešel. Jak má veřejnost, vyčerpaná čím dál obtížnějšími běžnými starostmi, reagovat na divadlo posledních let, které je přehlídkou pompézních a prázdných prohlášení a nekonečnou řadou schůzek s mnoha skvěle znějícími závazky? Jaký by měla mít vztah k Evropské unii, když nevidí ani solidaritu, ani plány do budoucna? Jen těžko můžeme věřit, že „fiskální kompakt“ nebo měnová unie podpoří důvěru a poskytnou pojidlo jednotlivých identit. Samozřejmě to vše jsou důležité výsledky a my víme, že integrace bylo dosaženo malými, nesouvislými kroky. Ale výsledkům namáhavých jednání evropských ministrů chybí půvab a přitažlivost.

Poslední opravdový mobilizující krok, který mohl vzbudit naději, proběhl zhruba před deseti lety, když se EU statečně (alespoň pro jednou) rozhodla rozšířit své hranice na východ. I tehdy byl však potenciál tohoto kroku utlumen strachem z „polských instalatérů“ - obavou z levné pracovní síly a migrantů. Uprostřed ekonomické krize a frustrace z domnělých i reálných nedostatků Unie v oblasti ochrany občanů proti krizi (což je stále zjevnějším potvrzením národních zájmů) je opravdu náročné prosazovat další budování Evropy. A tento úkol na svých bedrech nesou ti, jež sami sebe stále tvrdohlavě označují jako euronadšence.

Je to velmi obtížný úkol, jelikož ideová zkratka euroskeptiků je mnohem „jednodušší“: v době nejistoty je velmi jednoduché a bezpečné označit určit viníka. A ještě lepší je to v případě, kdy za viníka můžete označit vzdálené a nejasné bruselské skřítky a jejich soudní dvory. Mnohem obtížnější je poukázat na úspěchy integrace, které jsou tak jasné a nasnadě, až se v očích mnohých staly neviditelnými. Pojďme opět uzavřít hranice, omezit program Erasmus a jeho následovníky, obnovme cla a spotřební daně, nechme každou zemi jít svou vlastní cestou a sledujme, do jakého pekla sestoupíme! Tohle musíme euroskeptikům říct. Musíme si uvědomit, čím byla Evropa před Evropským společenstvím uhlí a oceli, před Římskou, Maastrichtskou a Lisabonskou smlouvou, když si připomeneme jen hlavní milníky. Nesmíme zapomínat na čtyři maastrichtské svobody, čtyři „unie“ Evropské Rady z června 2012 (bankovní, fiskální, rozpočtová a politická unie).

Časovaná bomba stále tiká

Ale především si musíme uvědomit, jak byla Evropa v troskách po druhé světové válce.

Altiero Spinelli a Ernesto Rossi to pochopili již dříve a mnohem jasněji než kdokoli jiný: zlo Evropy, a nejen její, spočívá v nacionalismu. Označení cizince, toho odlišného, „jiného“, toho, kdo je za barikádou (za prahem, jak říkali Římané), jako nepřítele, má devastující následky, jak se ukázalo počátkem století.

Časovaná bomba nacionalismu stále tiká. Abychom nezapomněli, jelikož válka v Jugoslávii nestačila, teď máme i nepřítele uvnitř hranic. Ale tato nová, obtížná a dokonce i křivá architektura přesto představuje pokus neoznačovat neprůchodné prahy na tak obrovském území. To je architektura, kterou chtějí euroskeptici narušit. Návrat k malým zemičkám, obnova ekonomické suverenity, uzavření hranic, to jsou vše opatření vedoucí ke zdánlivě více prosperující, poklidné a spořádané minulosti.

Iluze jsou nebezpečné, protože jsou nedosažitelné, a také proto, že jsou škodlivé pro nový, neuspořádaný evropský řád, založený na společných principech a záměrech. Během let se Evropa samozřejmě stala pouhým prostorem volného obchodu, válcující ekonomikou, pokusy o „komunitarizaci“: prostě úplně zapomněla na svůj původní záměr. A nás pak překvapuje, že euroskeptismus jen kvete? Ve chvíli, kdy narážíme na vlny odporu, tváří v tvář trhlinám ve veřejném mínění o Unii, které vytvořila samotná vize evropského projektu? Euroskeptické politické strany jsou výsledkem nedostatků evropské politické třídy. Proto je na nich, aby našly způsoby, jak se vypořádat s argumenty euroskeptiků pro rozpad Evropy.

Navíc jsou euroskeptici naštěstí, i navzdory své popularitě, rozděleni na různé názorové větve, například národně populistické strany Národní fronta a Liga severu nemají nic společného se smělou, ale demokratickou stranou UKIP Nigela Farage nebo s hnutím 5 hvězd Beppeho Grilla či neofašickým Hnutím za lepší Maďarsko Jobbik. Proto nezastupují souvislou a jednotnou masu a je nepravděpodobné, že by byli schopni v novém Evropském parlamentu najít společnou řeč.

I kdyby nakrásně vyhráli, evropské instituce jako takové by to neohrozilo. Ovšem pocitu nezaujatosti a nedůvěry, který v evropském veřejném mínění panuje už nějakou dobu, se poprvé dostalo silného politického vyjádření. A nakonec, ex malo bonum: jen ať to všechno trochu vyděsí politickou třídu, která nyní prodlévá v nóbl bruselských palácích, nebo i jejich úzkostnější, leč stejně nedbalé kolegy v hlavních městech Evropy.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma