V posledních dnech se všude mluví o vzestupu protievropských stran. Vzhledem k výsledkům voleb do Evropského parlamentu zcela oprávněně. Ale signály, které vysílá Evropa, nejsou jednoznačné. A nestojí za nimi pouze extremisté.

Východní Evropa vyslala vzkaz naprosto odlišný. Ukrajina se vyjádřila jasně, její proevropské směřování je nyní očividné. Podobně hlasovalo i Moldavsko! Občané s rumunským občanstvím šli masově k urnám a i v tomto případě vyzněl vzkaz jasně proevropsky. Dokonce i v Rumunsku se navzdory rozporuplným povolebním debatám museli všichni shodnout přinejmenším na jednom: antievropské strany România Mare Cornelia Vadima Tudora a PPDD Dana Diaconesca se do Parlamentu nedostaly.

Pojďme dále, do Polska. Je pravda, že 7 procent hlasů, které ve volbách získala antievropská Nová pravice, bylo šokujících. Nicméně Občanská platforma premiéra Donalda Tuska, pod jehož taktovkou si Polsko vydobylo významné postavení v Evropské unii, získala 33 procent hlasů a udržela si nad opoziční konzervativní stranou Právo a spravedlnost malou převahu.

Podívejme se do Itálie, země komika Beppeho Grilla, kde jeho Hnutí pěti hvězd překročilo práh 20 % hlasů, ale kde také s převahou zvítězila středopravicová Demokratická strana premiéra Mattea Renziho s 41 % hlasů.

Vzestup antievropských stran je nespornou skutečností. Ale pravda je i to, že antievropská strana (pokud by se zformovala) by v Evropském parlamentu získala nanejvýš zhruba 20 % křesel. Čeho by tyto strany mohly v Bruselu a ve Štrasburku dosáhnout? Ničeho – odpovídají v poklidu berlínští experti, kterým jsme otázku položili. Rozhodovací proces nemohou zablokovat. Nanejvýš by ho mohli zpomalit, pokud by ovšem měli v Parlamentu své zpravodaje. Ale většinové strany si dávají dobrý pozor a důležité zprávy jim nesvěřují. A pak je tu ještě jedna věc, kterou zmiňují tytéž zdroje: antievropské strany jsou líné. Ve výborech se příliš neangažují, mají na starost méně zpráv, hodně mluví s tiskem, zato v Parlamentu mnoho práce neodvedou.

Jako v Německu před Hitlerem

Odpůrci EU mají 20 procent v Parlamentu, ale nejsou vidět ani v Komisi, ani v Radě, kde by mohli být zdrojem problémů pouze britský premiér David Cameron a jeho maďarský protějšek Viktor Orbán. Představte si nicméně, že by v Bruselu zasedlo v době evropské krize konkláve složené z Marine Le Penové, Beppeho Grilla, Geerta Wilderse (který ostatně v Nizozemsku zdaleka nedosáhl očekávaných výsledků) po boku Gábora Vony, předsedy [maďarského ultrapravicového] Jobbiku... To je samozřejmě jen fikční scénář.

Ve skutečnosti drží otěže stále v rukou lídři a strany politického středu. Ovšem za předpokladu, že budou schopni nabídnout Evropě projekt. Selhání Evropské unie, pokud by k němu došlo, budou mít na svědomí proevropské, nikoliv antievropské strany.

Současná situace připomíná v jisté míře, při zachování veškerých proporcí, situaci v Německu v době těsně před nástupem Adolfa Hitlera k moci: roztříštěný zákonodárný sbor a antisystémové uskupení zatím ještě minoritní, nicméně vysoce motivované. Chybějící projekt a ochota ke kompromisům pak vedly k vývoji událostí, který je nám dobře znám.

Budou evropští lídři dál usilovat o konsensus? Nebo změní pravidla hry, aby dali antievropanům pocit zadostiučinění v naději, že se tím zklidní a začnou se chovat slušně? Donutí tato změna pravidel Evropskou unii k tomu, aby například začala považovat Východoevropany za občany druhé kategorie, jak už to dělají odpůrci Unie na Západě?

„Změna pravidel nepřipadá v úvahu"

Jasný vzkaz mířící správným směrem vyslal předseda Výboru pro záležitosti EU Spolkového sněmu Gunther Krichbaum (CDU): „Změna pravidel nepřipadá v úvahu. Máme smlouvy, které by se musely znovu vyjednat. Každá smlouva je výsledkem kompromisu dosaženého po letech vyjednávání. Například Lisabonské smlouvě předcházela desetiletá debata. Nové vyjednávání by trvalo dalších deset let. Unie ale mezitím potřebuje vedení. A všichni dobře víme, jakým výzvám čelíme.

Evropská unie musí v nejbližších letech vytvořit pracovní místa, energetickou a průmyslovou politiku a připravit budoucnost politice sousedství s východoevropskými státy. Evropě tím hrozí roztříštěnost a konflikty.

Dva dny před volbami jsem se v Berlíně účastnil předvolebního mítinku konzervativní euroskeptické strany Alternativa pro Německo (AfD), která následně získala 7 procent hlasů. Představitelé strany v čele s jejím předsedou Berndem Luckem, profesorem ekonomie na univerzitě v Hamburku, projížděli bulváry německé metropole v koloně vozů vybavených veškerým volebním arzenálem. Přinejmenším tři z nich byly vozy značky Dacia [vyráběné v Rumunsku]. Jestliže strana, která hlásá návrat k německé marce a protekcionismus národní ekonomiky, jezdí v autech made in Romania, pak to z pragmatického hlediska znamená, že má Evropa ještě šanci.