Evropa: idea, nebo politická realita?

Evropská kultura není ani tak substance, jako spíše vektor. Charakterizuje ji spíše dynamičnost než statičnost a roztříštěnost spíše než dominantnost. Evropa je ve světě nejzářnějším příkladem sebe-kultury. Evropa vynalezla kulturu sebe sama.

Jak napsal krátce před evropskými volbami v článku zveřejněném v deníku Le Monde filozof, filolog a překladatel Heinz Wismann, „Evropa není pevně daná realita, která by byla součástí přirozeného řádu věcí, ale lidský výtvor domorodých a přistěhovalých obyvatel miniaturního výběžku obrovského asijského kontinentu, který dostal jméno Evropa.“

Evropa je sama o sobě kulturní realitou, denně prožívanou nepřetržitou mytologií. Stejně jako objevila Ameriku (která je v podstatě pouhou evropskou epizodou), si je Evropa sama pro sebe rozkolem i únikem. Přitom ale nemá, kam jít; proto jsou tu na jedné straně archeologické superpozice neboli hloubka, tvorba půdy a podloží, vědomí a podvědomí, a na straně druhé „dislokace“, „skluz“ k virtuálnu, k ideálu – do kultury.

„Žádná epocha, žádná země, natož pak skupina nebo jedinec si nemohou přivlastňovat evropského ducha,“ píše Wismann. „Evropská realita zrozená z okamžiku rozkolu náleží pouze těm, kdo mají odvahu ji obrozovat,“ pokračuje Hérakleitův vykladač. Heinz Wismann při pokusu o její definici navrhuje jako klíčové slovo „renesance“, znovuzrození, „které nejpřiléhavěji vystihuje tyto krize růstu evropské kultury [...] jejímž ztělesněním je pohyb.“

Evropský vynález

Krize evropské kultury se nutně opakují – právě ony kulturu vyživují a umožňují, aby se obrozovala. Evropská kultura je kulturou krize a kritiky, která se sama může nacházet v krizi nebo se za takovou považovat, aby se mohla překonávat a přetvářet. Dokonce i samotný koncept kultury je evropským vynálezem. Ale právě z této evropské perspektivy je kultura sérií „krizí růstu“. Jakmile ji neustálá potřeba „růstu“ přestane stavět do „krizového“ postavení, začne se evropská kultura, která představuje transcendentní rámec myšlenky Evropy jako takové, de-kultivovat. V tu chvíli jí hrozí nebezpečí. Jako například právě nyní. Už po tolikáté.

V takovém okamžiku už Evropa nechce, zdráhá se sama sebe dále kultivovat. Tříští se, zevšeobecňuje, a tím se ztrácí. Neochota sama sebe přetvářet pro ni ale znamená regresi; evropská kulturní myšlenka se ocitá ve slepé uličce.

Z kuturního hlediska je Evropa technikou přežití v podobě přetváření sebe sama – na účet druhých. Evropa je projekt, projekce. Radikálněji řečeno je lingvistickou technikou úspěchu, sebenaplnění – mluvním aktem evokujícím úspěch.

Ale křehký, vynucený, čistý ideál, jako je Evropa, se neodbytně stává sebereferenční realitou. Evropa před tím, než dojde svého cíle a stane se politickou realitou, k čemuž se může z obavy o ztrátu duše dlouho odhodlávat, je předně ideou. Budoucí „velké národy“ Evropy přijaly postupně odpovědnost za to, že ztělesňují vlastní představu evropské myšlenky, což mělo nutně za následek krvavé dějiny.

Evropský projekt a evropská myšlenka nicméně měly a stále mají dvojníka: v patách jim šel neustále evropský přízrak. Útlum evropského projektu a myšlenky by mohl udusit přesvědčení, že se Evropu podaří nějakým způsobem završit, a zničit čistě kulturní podstatu této myšlenky.

Sebeobnova na pozadí útěku

Evropa se zrodila, jak připomíná Heinz Wismann, sebeobnovou na pozadí útěku. Je to unesená myšlenka [narážka na mytologickou Európu unesenou samotným Diem]. Je to myšlenka, která je stále ještě na cestě. Není zřejmé, nakolik se Evropa zrodila z chaosu tohoto elánu, této žízně po dovršení, ale konfliktní hledání evropské myšlenky je jejím hnacím motorem.

Dokonce by se dalo říci, že celý svět je Evropa kromě Evropy samotné. Z oidipovské Evropy obdařené velkými hrdiny-mučedníky se dnes (a není to poprvé) evropská myšlenka vytrácí. Tatáž myšlenka, která zároveň utvářela celý svět.

Vedle rozvoje velkého historického projektu a také proto, aby bylo možné obnovit tuto velkou, heroickou, prométheovskou myšlenku sebekultury Evropy „renesancí“ prostřednictvím vědomého rozkolu se sebou sama, by bylo možná moudré udělat v evropském projektu místo i jejímu stínu, jejímu přízraku, a projektovat tak Evropu nejen podle sebe-kultury velkých tradičních národů-subjektů, ale také do ní začlenit historickou moudrost malých národů-objektů. Právě ony možná tvoří Evropu, jíž je bližší její vlastní absence skutečného původu a kultura útěku domů.

V tomto smyslu jsou možná jedinými plně evropskými kulturami kultury „periferní“, země, které byly nuceny realizovat se na evropské úrovni, dosáhnout něčeho ze zadních řad. Možná že model masivních „renesancí“ může být ještě zachráněn modelem marginálního „přežití“.

Evropa, respektive čistě kulturní myšlenka Evropy v současnosti stagnuje proto, že podobně jako Gulliver zaměňuje velikost a vzrůst, důležitost a mohutnost. Evropa může znovu povstat jen tehdy, pokud se sama se sebou znovu rozejde. A bude mít při tom na paměti, že je pouhou unesenou myšlenkou, která se od nepaměti snaží vybudovat si domov.