Podobně jako tisíce dalších Finů jsem už podruhé strávil Vánoce v Tallinnu. Tento rok se štědrovečerní konverzace točila kolem eura. „Vítejte v klubu těch, kteří platí Řekům a dalším Evropanům jejich pohodlný život,“ zdraví ironicky Finové své estonské sousedy. Rozhodnutí připojit se ke společné měně padlo ještě v období blahobytu, předtím, než se EU rozhodla pro záchranu svých neukázněných členů.

Ještě před přijetím eura bylo Estonsko v mnoha směrech nejzápadnější severskou zemí. Finsko není v NATO, Švédsko není členem NATO ani eurozóny, Norsko není ani v EU ani v zóně společné měny. Norové si chrání zisk z vývozu ropy, Švédové své banky. Pro Estonsko byl posun směrem na západ jediným způsobem, jak se vymanit z východního vlivu.

Po symbolickém kroku zavedení eura však vláda musela učinit několik nepopulárních opatření. Podařilo se jí stabilizovat rozpočet státu, ale o tom se v médiích téměř nemluví.

Horlivost, s jakou Estonsko přešlo na společnou měnu, vyvolalo nadšení na ministerstvech financí všech států eurozóny. Bez prodlení snížilo platy ve státní sféře, lidé ani nevyšli do ulic. Tvůrce finského plánu úsporných opatření, Martti Hetemäki, si může o podobně způsobném národu nechat jen zdát. Ve Finsku plán určitě neprojde tak hladce jako v Estonsku, na jaře se proto v parlamentních volbách pravděpodobně dočkáme zásadních změn.

Země byla schopna přijmout drastická opatření zejména díky tomu, že v zemi nepůsobí ani odbory, ani opozice evropského stylu. Proti snižování platů tak protestovali pouze učitelé, kteří si od vlády vymohli slib, že zváží jejich požadavky. Svědčí to koneckonců o tom, jakou váhu Estonsko přikládá vzdělávání. Navíc opozice se sama odepsala, když navázala pochybné vztahy s ruským sousedem. Dokonce ani média se neodvažují vzdorovat vládě ze strachu, že by mohla být obviněna z podpory Edgara Savisaara, tallinnského starosty, úzce napojeného na ruského premiéra Vladimíra Putina.

Přestože Estonsko už nežije v područí Sovětského svazu, na politické scéně se i nadále objevují prvky připomínající staré časy. Nepřítomnost skutečné opozice je jedno z mnoha dědictví, které Estonsko k Evropě rozhodně nepřibližuje. Celá Evropa se dnes ubírá stejnou cestou jako Estonsko. Jednotná měna bez společné hospodářské politiky je jen bezvýznamným kusem papíru. Pro euro neexistuje žádná alternativa. Nenastane-li žádná další hospodářská katastrofa, dospějeme postupně k federaci. Malé země si mohou vybrat, zda se stanou její součástí, nebo zůstanou raději mimo hru. Zůstat ve hře je však lepší než zpovzdálí sledovat, jak nám ujíždí vlak.