Je tomu už rok, co se Francie ujala řízení Unie a Nicolas Sarkozy se postavil do čela jejího ze všech stran sledovaného předsednictví. Kritiky socialistů se tehdy zaměřovaly zejména na absenci evropského sociálního modelu v programu jeho předsednictví.

O rok později, kdy už bují recese, se o evropském sociálním modelu mluví znova. Mimo boj proti klimatickým změnám je jednou ze švédských priorit i boj proti světové hospodářské krizi. Tato priorita má mít podobu nové Lisabonské strategie pro růst a zaměstnanost a měla by být přijata za španělského předsednictví v roce 2010.

V tomto kontextu se nabízí nevyhnutelná otázka: může švédský sociální model pomoci vybřednout 27 členským státům z problémů? Představuje vůči krizi protijed? Není to spíš skvělá příležitost pro Švédy jak zazářit … a dát tak zapomenout na nešťastné české předsednictví?

To co obecně nazýváme „skandinávským modelem“ už po dvacet let inspiruje mnoho sociálních politiků řady evropských států (Belgie, Francie, Německo ad.). Nikdo z nich však s vytvořením švédského „ ráje“ neuspěl. Posuďme sami: před krizí dosahovala ve Švédsku zaměstnanost 73%, byla tedy nad 70% cílem stanoveným v roce 2000 Lisabonskou strategií. Například 71,5% švédských žen vykonává profesionální aktivitu, zatímco v Belgii je to jen jedna ze dvou. Všelék? „Zatím je příliš brzy, abychom soudili, zda tento model krizi odolá,“ poznamenává Ernst Erik Ehnmark, referent v Evropském hospodářském a sociálním výboru. Třeba švédský automobilový průmysl (Volvo, Scania) hospodářskému zemětřesení neunikl.

Krásný a nedosažitelný švédský model

Nejpodstatnější je fakt, že naroubovat skandinávský model na sociální politiky členských států jednoduše nelze, myslí si Felix Roth, badatel při bruselském think-tanku Centra pro evropská politická studia (CEPS). Jako důvod uvádí, že „tento systém vyžaduje vysoké sociální výdaje, které si mnoho zemí spojuje se slabým hospodářským výkonem.“ Díky penězům investovaným do sociální sféry se dostává dost prostředků do vzdělávání, tedy na výuku kvalifikovaných pracovníků, kteří nebudou nezaměstnaní. Je tedy zbytečné o tom mluvit ve Velké Británii, kde zákony trhu mají před sociálním státem navrch. Nebo ve většině nových členských zemí, které tento zase systém nemohou zaplatit.

Síla a tajemství úspěchu Švédů spočívají v tom, že se jim podařilo vytvořit začarovaný kruh. Práce produkuje bohatství, které se pak investuje do vzdělávání, které vytváří předpoklady pro práci. Ekonom Pierre Reman z Katolické univerzity v Lovani poukazuje na to, že 80% zaměstnanců je v odborech, platová politika se určuje na základě dohody mezi zaměstnavateli a odbory. Hlavní úlohu pak hraje aktivní sociální stát, ve kterém je nezaměstnaný, pokaždé když je to třeba, „aktivován“. Klíčovým slovem je tedy adaptace.

Tato adaptace (často zmiňovaná v souvislosti s Dánskem) má také svou cenu, kterou si vybírá v podobě zvlášť vysokého zdanění. Jinak řečeno, v Belgii a všude jinde, kde jsou státní rozpočty napnuté jak struny, se vytvoření takového modelu zdá nemožné.

Co tedy lze během těchto měsíců od Švédska očekávat? „Kéž by sociálním odstínem přibarvila Lisabonskou strategii, která se nyní zaměřuje spíše na klimatické problémy,“ povzdychne si Ernst Ehnmark.

Gery Coomans, expert pracující pro Komisi, si také nemyslí, že bychom stáli na prahu evropské éry skandinávského sociálního modelu. „Myslet na zavedení takové politiky v době krize představuje jen zbožné přání. Doba přeje národním protekcionistickým reflexům.“ A abychom citovali Roosevelta a Obamu: „Don’t waste the crisis.“ Naučme se z krize těžit… Avšak Evropa až doposud své šance zahazovala.