Na začátku léta se v Rosia Montaně roznesla zpráva, že ve vesnici je jedna žena těhotná. Tato informace vytrhla z apatie několik bývalých horníků, kteří tráví své dny na místním náměstíčku, mačkají v ruce hrníček kávy a čekají, až se něco stane. I hluchoněmý stařík Ioji Vlăgnean se o této důležité události dozvěděl. Kvůli tomu se také vrávoravě zvedá ze svého místa u vstupu do bývalého kasina, kde ještě před příchodem komunistů roztáčeli vlastníci dolů své zlato, a přes tlustý okulár pozoruje náměstí. Jen zcela výjimečné okolnosti ho mohly vyvést z jeho nehybnosti.

Se zprávou přišel Ioan Moduna, ale nikdo mu nevěří. Když ji ale potvrdí důvěryhodný mistr Gruber, všichni začnou tipovat: bude to holka, nebo kluk? A kdypak se narodí? Stařík pohupuje rošťácky hlavou a ukazuje si na břicho, jako kdyby to měl být on, kdo v Rosia Montaně přivede na svět letos první a možná i jediné dítě. Náměstí, na kterém lidé rokují, je lemováno kancelářemi dvou nevládních organizací: jedna je proti těžení zlata, druhá pro. Jakmile se tu objeví nový příchozí, seběhnou se k němu aktivisté z obou strana a tahají nešťastníka za rukáv, jak to dříve dělávali obchodníci, když chtěli zákazníka dostat do svého krámku.

Společnost Rosia Montana Gold Corporation (RMGC) [joint venture kanadské společnosti Gabriel Resources a rumunského veřejného podniku Minivest] koupila 80 % obce. Podle zastánců těžby dosáhla víska kritického bodu, kdy už obnova není možná. Vesnice postavená na zlatě zanikne, zachováno zůstane jen historické jádro, říkají. Lidé ji opustili. Prodali své domy a půdu a odešli, kam se dalo, anebo zůstali ve svých už prodaných domech a čekají, až se budou moci přestěhovat do nové vesnice. Ti druzí, ekologové, malují pomyslným štětcem máčeným v louži kyanidu, jenž má zaplavit vesnici, obraz apokalypsy.

Až dosud nebylo narození dítěte příležitostí k oslavným řečem a emocím. Naposledy se zde 24. prosince 2008 narodil Robert Ştefan Mălan, který si teď hraje v trávě se svítilnou svého dědy. Otec i děda byli horníci. Ale „on horníkem nebude, to je jisté,“ říká otec. „Horší je, že nevím, čím bude, nemá budoucnost.“

Horníci bez práce

Horaţiu Mălan bydlí v činžáku. Sousedé všechno prodali a přestěhovali se do města. I on všechno prodal, ale zatím tu zůstává, dokud nebude nový dům v Alba Iulii dostavěn. Jeho situace ve městě bude dramatická: 45 let, nezaměstnaný, ženatý, s dítětem. „Kdo ve městě zaměstná horníka? Z čeho bude žít moje rodina?“ Dilema, které je trápí od té doby, co se v roce 2006 zastavila důlní těžba [hlavně v uhelných dolech], si s sebou podobně jako on přiváží do města dalších 125 rodin: z čeho budou žít? Nemá město dost svých vlastních nezaměstnaných? Jediní, kdo ještě v Rosia Montaně dostávají plat, jsou policisté, několik učitelů, kteří se stále snaží budit zdání, že děti v téměř liduprázdné škole něčemu učí, a zaměstnanci radnice, jejíž budovu rovněž zakoupila Gold Corporation.

Stejně jako všichni horníci, kteří se po uzavření dolů ocitli bez práce, by chtěl i Mălan konečně začít dobývat zbylé zlato. „Ať už ekologové přestanou s těmi blbostmi,“ říká Horatiu Mălan. „Viděli ještěrku na stromě a nás nechají umřít, jen aby zachránili ještěrku. Ať radši přestěhují ještěrku a my můžeme těžit zlato.“