„Nechci dále žít a žádám vás, abyste prozkoumali možnosti, jak mi pomoci zemřít...“ Soudce Rold Vogel slyšel už od odsouzených kdejakou žádost, takovou však ještě nikdy. Pan B., dvaapadesátiletý sociolog z Michelsbergu, je vrah. Zabil svou ženu. Odborníci potvrdili, že trpí schizofrenií. Během soudního slyšení sociolog požádal, tentokrát za plného vědomí: „Chci zemřít, pomozte mi.“

Bývalý hamburský senátor Roger Kusch by tomuto přání býval rád vyhověl. Sestavil dokonce přístroj, který, jak nás ujišťuje, „zaručí každému bezbolestný a důstojný odchod, stačí jen zmáčknout knoflík.“ Až donedávna byla otázka eutanázie v Německu tabu, z důvodů historického břemene v podobě památky na masové zabíjení za Třetí říše.

V současné době však Federální lékařský odbor (BÄK) otevřeně volá po „uvolnění legislativy“ týkající se lékařsky asistované smrti. Každý třetí německý lékař je dnes ochoten zasáhnout, aby zkrátil utrpení pacientů, kteří se nacházejí v posledním stádiu nemoci a přejí si zemřít. Senátor Kusch, který za obranu této myšlenky zaplatil v roce 2006 svou politickou kariérou a ztrátou členství v Křesťansko-demokratické straně, může mluvit o nepřímém vítězství. Založil veřejně prospěšnou společnost „Pomoc zemřít“ a přiznává, že vražedný nástroj již použil, i když v poslední chvíli opustil pokoj nemocného, aby se vyhnul možnému trestnímu stíhání. Kuschovi klienti tak dostanou automatickou injekci, obsahující smrtelnou dávku chloridu draselného, o samotě.

Lékaři mají být poradci pro nevyléčitelně nemocné pacienty

Otázku lékařsky asistované smrti pacientů v terminální fázi a starých osob vznesl již před několika lety Karsten Vilmar, bývalý předseda odborového svazu, jenž dává před slovem „eutanázie“ přednost výrazu „společensky přijatelná smrt“. Podle současného šéfa BAKu Jörga-Dietricha Hoppeho je jasné, že lékaři nemohou být za asistenci při sebevraždě odsouzeni či obviněni za neetické chování. Hoppe odmítá aktivní spoluúčast lékařů na činu usmrcení, avšak volá po legalizaci jejich role jakožto poradců osob unavených životem. Taková pomoc by podle něj měla záviset „pouze na lékařském svědomí“. Jeho názor sdílí téměř 74% Němců, kteří si aktivní pomoc zdravotníků v otázce eutanázie přejí.

Podle předsedy německé pobočky nadace Caritas Petera Nehera není však lékařská asistence v otázce smrti, byť by byla jen pasivní, přijatelná. Absolventi medicínských fakult neskládají Hypokratovu přísahu proto, aby zabíjeli, tvrdí Neher. Odpůrci eutanázie též argumentují, že vůle zemřít je jedním ze symptomů deprese, které jsou přechodné a dají se léčit natolik dobře, že i silně handicapované osoby mohou při správné léčbě znovu najít chuť k životu. Liberalizace německé legislativy týkající se asistované sebevraždy však zůstává vzhledem k podpoře, které se jí v lékařském i soudním prostředí dostává, pouze otázkou času. Tím spíš, že evropský „cestovní ruch“ v oblasti eutanázie doslova bují.

Vila smrti na břehu švýcarského jezera

Sir Edward Downes byl šéfem orchestru BBC. Jeho o jedenáct let mladší choť, Lady Joan Downesová, byla dříve baletní tanečnicí. Sir Edward v osmapadesáti oslepl a ohluchl; jeho žena dostala rakovinu. Vzhledem k tomu, že eutanázie je ve Velké Británii zakázána, Downsovi hledali pomoc u švýcarské organizace Dignitas. Zde se stali prvními klienty Ludwiga Minelliho, advokáta a zakladatele organizace. Na ty, kdo hledají dobrovolnou smrt, zde čeká vila na malebném břehu jezera Pfäffikersee. I když cena za tuto službu není zanedbatelná (6 400 euro, včetně kremace), zájem rychle překonal technické kapacity „podniku“.

Ve Švýcarsku je eutanázie legální. V případě kontroly musejí pracovníci, kteří ji provedli, dokázat pomocí videonahrávky, že si dotyčné osoby způsobily smrt samy. Většina švýcarských občanů asistovanou smrt přijímá, existují však i tací, kteří si nepřejí, aby se švýcarská krajina změnila v nekonečné defilé pohřebních karavan z celé Evropy. Přesto již odpůrci svou bitvu s prodejem smrti prohráli. V podmínkách neustálého nárůstu poptávky po tomto typu služeb jsou zákonodárci i zodpovědné osoby stále více nuceni ke kompromisům.

Nizozemí bylo díky zákonu, který platí již deset let, vůbec prvním evropským státem, který eutanázii legalizoval. Počet osob, které umírají na vlastní žádost, je v zemích Beneluxu momentálně odhadován na 3 000-4 000 ročně. V Lucembursku byla z důvodů schválení zákona o asistované smrti dokonce změněna ústava. Téměř všechny ostatní země západní Evropy pak pasivní pomoc ke smrti tolerují.