Na posledním summitu Evropské rady, který se uskutečnil minulý týden, byla otevřena Pandořina skříňka. Na návrh Angely Merkelové (a Nicolase Sarkozyho) začala diskuze o plánu konkurenceschopnosti pro eurozónu, který by představoval určité protiplnění [Německu] za rozšíření a větší flexibilitu záchranného fondu pro země potýkající se s hospodářskými problémy. Jedná se o další krok, který přesahuje měnovou unii, a směřuje k vytvoření hospodářské vlády, po níž všichni tolik touží.

Ve své podstatě tento pakt usiluje o zrušení indexování mezd na základě růstu inflace ve prospěch navyšování určovaného růstem produktivity práce, dále o legislativní ukotvení omezení deficitu, harmonizaci věku pro odchod do penze, stejný daňový základ u firemních daní, stejnou strategii záchrany problémových bankovních ústavů, vzájemné uznávání titulů a vzdělávacích programů.

K dosažení hospodářské vlády však neexistuje jedna jediná cesta. Ta, která byla zvolena, je poplatná konzervativním praktikám evropských představitelů. Německo a Francii spravují pravicoví manažeři a představitelé, stejného smyšlení jsou i předseda Evropské rady Van Rompuy a předseda Evropské komise Barroso, o guvernérovi Evropské centrální banky Jean-Claude Trichetovi ani nemluvě. Právě tyto osobnosti v současné době vytyčují cestu z krize a rozhodují o budoucnosti Evropské unie.

Plán konkurenceschopnosti ještě schválen nebyl, musí definitivně dozrát do příštího summitu Evropské rady, který se uskuteční v březnu. Zatím se ví, že ohledně jeho metody i obsahu padají rozdílné názory. Plán mají schválit ministři hospodářství eurozóny, což vyvolalo protest ze strany Komise, která se cítí být vyšachována. K čemu je Evropská komise, pokud se jí odpírá role v tak zásadní reformě?

Pokud jde o daná opatření, řada členských států a hospodářských a sociálních aktérů si klade otázku, co vlastně zůstane z evropského modelu sociálního smíru, když se ze shora bude rozhodovat o takových aspektech, jako jsou platy či důchody. K čemu od této chvíle budou sociální pakty, které jsou evropské kultuře tak vlastní? Pokud se z kolektivních smluv odstraní možnost vyjednávání o mzdách vzhledem k nárůstu cen (v minulosti, nikoliv předpokládaných), bude to znamenat konec modelu s revizní klauzulí [platný dnes ve Španělsku], který umožňuje přizpůsobit zvyšování platů nárůstu inflace, a tím se vyhnout neustálému propadu kupní síly, a firmám dohnat nahromaděné ztráty.

Oproti americkému pragmatismu se Evropa obrňuje svou nepoddajností. Jak se jí má podařit dostat se z budoucích recesí, když se chystá legislativně omezit deficit či zadlužení? Praktikováním selektivních výjimek na základě moci jednotlivých zemí: jak tomu bylo v případech Německa a Francie, které překračovaly hranici deficitu veřejných financí (3 % HDP) stanovenou v Paktu o stabilitě a růstu během celých pěti po sobě jdoucích let od roku 2001 (tedy ještě před vypuknutím velké recese), anebo když se zavíraly oči nad tím, že státy jako Itálie systematickým způsobem překračují stanovené procento veřejného zadlužení (60 % HDP), když se tleskalo zvýšení věku pro odchod do důchodu u ostatních členských zemí, jak to učinil Sarkozy, zatímco ve Francii je i nadále pod průměrem.

Jednou z výrazných stop, které za sebou světová recese zanechává, je stále omezenější interpretace evropského sociálního modelu. A to si ještě neklademe otázky typu: kdo za ni nese největší díl odpovědnosti, které myšlenky k ní přispěly a kdo měl ze současných otřesů, které se teď snažíme zmírnit, největší prospěch. Úděsné.