Vyberte si jazyk
Čtu si smsku od Petra Vavroušky, kterou reagoval na zprávu polského Centra pro výzkum veřejného mínění (CBOS) o tom, že se polovina Poláků „zamilovala“ do svých českých sousedů: „Vždyť koho byste už kromě nás měli mít rádi? Němce ne, Rusy a Bělorusy už vůbec ne a nedávno jste se rozkmotřili i s Litevci. Ze sousedů vám tak zůstali jen Češi a Slováci.“ Zmíněný průzkum ukázal, že 51 % Poláků chová vůči Čechům sympatie, zatímco 12 % z nich je naopak rádo nemá. Na druhém místě v oblíbenosti se ocitli Slováci se 49 % pozitivních ohlasů. Oba národy tak v oblíbenosti předběhly dokonce i Američany, se kterými nadále sympatizuje 43 % Poláků.
Co Čech, to ateista
Vždy jsem měl pocit, že ve skutečnosti nemáme rádi žádného z našich sousedů, a že narodit se v Česku jako ateista je už samo o sobě hříchem. Výsledky průzkumu mě tedy příjemně překvapily, a to i přesto, že neznám konkrétní důvody jednotlivých respondentů. Vím ale, proč mám rád svého českého přítele Petra Vavroušku, který již druhým rokem žije se svou ženou Katkou a dvěma dětmi ve Varšavě, kde pracuje jako zpravodaj Českého rozhlasu.
Když Petr připravoval reportáž o nadcházejícím blahořečení papeže Jana Pavla II, Český rozhlas jej požádal, aby nahrávaný text upravil. Zašel v něm prý příliš daleko. Stejně jako Poláci zmiňoval „zázraky“ Jana Pavla II a zapomněl přitom na to, že pro české posluchače bude vhodnější mluvit o „takzvaných zázracích“. Podle Petra „máme Čechy rádi proto, že nejsou tak pobožní jako my.“ Při rozhovorech s polskými knězi je Petr oslovuje „pane“. Ti se sice většinou neurazí, ale často mu podrážděně vysvětlují, že oslovení „pane“ se pro kněze nehodí, protože ten je „osobou téměř svatou“. „Ale vy jste přece pán a nikoli paní, ne?“ reaguje překvapeně Petr.
Protiklady se přitahují
Při srovnávání volebních kampaní v Polsku a Česku se Petr pozastavil nad tím, jak často a bez ohledu na politickou příslušnost používají polští politici slovo patriotismus, které se v českém politickém diskursu prakticky nevyskytuje. „Čeho se vy Poláci vlastně tolik bojíte?“ ptá se. Na otázku, co nás Poláky a Čechy odlišuje, odpovídá: pocit ohrožení. Zejména co se týče postavení naší země. „My Češi se moc ohrožení necítíme.“
Petr se domnívá, že Polákům na Češích imponuje jejich vnitřní klid a vyrovnanost, kterých by chtěli sami dosáhnout. Podle něj se Česko smířilo s postavením malé země. „Hysterie a paranoia nám nejsou vlastní.“ Poláci jsou naopak posedlí hledáním vnějšího nepřítele. Už ani neví, zda se mají považovat za zemi malou nebo zda si jsou rovní s Německem a Francií. „To vás štve a vytváří neustálé napětí, kvůli kterému možná nikdy nepoznáte klid.“
Zde je moje interpretace výsledků průzkumu: na Češích nám imponuje to, že jsou takoví, jací my být nemůžeme. Že se chovají tak, jak se my zatím chovat nedokážeme. Že mají v sobě to, co my sami nemáme, ale tolik bychom chtěli mít.
