Vyberte si jazyk
Přirovnání roku 2011 k „našemu“ roku 1989 kulhá z řady důvodů, už i jen proto, že většina obyvatel komunistického bloku měla sice zkreslenou, ale jinak docela dobrou představu o tom, co demokracie je a jak funguje. Pocházela z kultury, která demokracii stvořila, a disponovala sociálními návyky i neformálními institucemi, které přechod k demokracii usnadnily. Jak je na tom Blízký východ?
Arabské režimy dneška jsou výsledky armádních převratů, které proběhly většinou v 50. a 60. letech. Tak jako Lenin kdysi vykroužil rovnici sověty + elektrifikace = komunismus, plukovnické revoluce v Egyptě, Sýrii, Iráku nebo Libyi nabídly rovnici arabský nacionalismus + armáda = nezávislost. Vedle monarchií, které tuto vlnu převratů přežily, tedy vyrostl model režimu, který vypadal jako docela dobrá odpověď na dobové problémy. Nové státy stavěly přehrady, budovaly zdravotnictví a školství, znárodňovaly, a také získaly významnou podporu sovětského bloku. Státy, jimž koloniální mocnosti daly do vínku nelogické hranice, potřebovaly udržovat silnou armádu. Revoluční republiky se také podobaly monarchiím: doživotní prezidentství a dědičný princip předání moci.
Víra v lidskou rovnost
Proti demokracii však stály i jiné faktory. Arabský svět prostě neznal skutečnosti, které dokonce i ve východní Evropě před rokem 1989 existovaly alespoň v nedokonalé podobě. Řeč je o občanské společnosti, představy o osobní svobodě, tradici nepředpojaté diskuze nebo individuální odpovědnosti. Zde je jeden výmluvný příklad: Jméno káhirského náměstí - Náměstí osvobození, kde se v posledních dnech konala shromáždění za svobodu, se nevztahuje na občanskou svobodu, nýbrž na zmíněný plukovnický puč z roku 1952. Řeč je tedy o kolektivní národní nezávislosti, a nikoli individuální autonomii občana západní země.
Právě arabský nacionalismus – paradoxně inspirovaný evropským socialismem a nacionalismem – byl ideologií, která měla nahradit západní koncepty, jako je právo na „vlastní usilování o štěstí“, a po určitou dobu se jí to dařilo. Dával lidem pocit identity a cíle, kvůli kterému se rádi ledasčeho vzdaly.
Mladí muži v Káhiře (ženy je zde oproti sekularizovanějšímu Tunisku vidět opravdu mnohem méně!) také provolávají hesla jako „svoboda“. Ovšem když mají blíže vysvětlit, o co jim jde, utíkají ke slovům jako je „spravedlnost“ (oproti korupci a nerovnosti) nebo „důstojnost“ (tváří v tvář policejnímu státu nebo ponižujícímu zacházení). Arabské společnosti jsou také mnohem více založené na víře v autority než západní. Názor státu, staršího nebo představeného se musí respektovat. Nepříjemné věci se neříkají nahlas, a rozdílnost mínění se často vnímá jako problém. Kultura dialogu a hlavně kritičnosti je něco, co se teprve bude muset rozvinout, pokud má mít demokracie šanci.
Tradičně totiž Blízký východ nebyl sice oblastí svobody – ve smyslu individuální životní volby nebo volnosti šíření vlastních názorů – ale jistě nebyl regionem, pro který by byl typický absolutismus. Existovala zde dobře zakořeněná představa o spravedlivé a zákonné vládě, omezené nejen náboženským právem, ale i tradicemi, autoritou osobností a různými zavedenými institucemi. Islám navíc věří v základní lidskou rovnost, a to jej činí pro demokracii vhodnějším prostředím než třeba kastovní systém v Indii. V Orientu tedy existují relativně zdravá měřítka pro posuzování vlád. A i to přispělo k poznání, že autoritativní státy se evidentně přežily – přinejmenším v dosavadní podobě.
Mylné analogie
Vraťme se však do přítomného dění a perspektivám nejdůležitější arabské země, kterou bedlivě sleduje celý region. V souvislosti s Mubarakovým osudem se neustále skloňuje obrat „změna režimu“. Není ovšem zřejmé, co to znamená, a také zda to vědí ti, kdo změnu žádají. Zdá se, že jejich představu bychom mohli vyjádřit rovnicí Egypt mínus Mubarak = demokracie.
Úvahy o opakování „tuniského scénáře“ v Egyptě vycházejí nejen z mylné analogie s východní Evropou, ale i zdánlivé podobnostmi mezi oběma severoafrickými režimy. Bin Alíova vláda byla osobní diktaturou jedné klidy, jejíž osud byl zpečetěn, když se proti ní postavila armáda. To se může v Egyptě udát jen zčásti. Nedobrovolný odchod Mubaraka nezmění postatu režimu, který spočívá v prominentním postavení vojáků ve státě.
Bude v Egyptě demokracie nebo fundamentalistický režim? To nikdo nemůže vědět. Ke slovu tak možná přijde postřeh Alexie de Tocqueville o nástupu demokracie v západním světě před 180-ti lety. Tocqueville poznamenal, že vláda mas sice přináší mnohá nebezpečí, ale stavět se proti nevyhnutelnému procesu je nakonec nebezpečnější, než kráčet s ním a regulovat ho. Nikde není psáno, že egyptská demokracie musí být hned dokonalá. I u nás dobře víme, že žádná demokracie se nerodí hned celá.
(...) Výňatek z článku LN
Diplomacie
Pojede Catherine Ashtonová do Káhiry?
Nejen týdeník Economist obviňuje Cathrine Ashtonovou, že na významné mezinárodní události přijíždí zásadně pozdě (v minulosti například zemětřesení na Haiti či nové kolo izraelsko-palestinských jednání ve Washingtonu). V případě lidových nepokojů v severoafrických zemích se sice šéfka evropské diplomacie snažila znovu nezmeškat vlak, na pád tuniského režimu ale reagovala opatrně, na situaci v Egyptě pozdě. A teď navíc do země nemůže. Na její schůzku se zástupci egyptské vlády a opozice se muselo čekat 8 dní. Jak však poznamenal server EUobserver, egyptský ministr zahraničních věcí si nepřeje nyní přijímat hosty, neboť, jak vysvětlil člen týmu Vysoké představitelky, „jejich státní kalendář je příliš nabitý“. Paní Ashtonová nicméně dále trvá na tom, že si přeje Egypt navštívit. Do této chvíle se žádný evropský představitel do Egypta nedostavil.
