Toleranci nahradila lhostejnost

Odmítnutí britského premiéra Davida Camerona státem sponzorovaného multikulturalismu je už dávno vyčpělé. Cameron má pravdu v tom, že multikulturalismus je rozvratnický a korozivní. Neměl by však problémy multikulturalismu dávat za vinu toleranci. Ve svém projevu, který pronesl 5. února na bezpečnostní konferenci v Mnichově, britský premiér chybně argumentoval tím, že za selhání multikulturalismu a nárůst islámského terorismu dával vinu toleranci. „Opravdu potřebujeme mnohem méně pasivní tolerance těchto posledních let a mnohem více silného liberalismu,“ uvedl.

Ale co má být „pasivní tolerance“? Tolerance je vše možné, jen ne pasivní. Tolerance vyžaduje odvahu, přesvědčení, odhodlání ke svobodě – klíčové charakteristiky sebevědomého a aktivního veřejného étosu. Tolerance podporuje svobodu smýšlení a samostatnost jednotlivce. Posiluje princip nezasahování do vnitřního života lidí, do jejich lpění na vlastních přesvědčeních a názorech. A dokud tolerance v podobě skutků neškodí jiným, či nenarušuje jejich morální autonomii, vyžaduje rovněž, aby nebyla kladena žádná omezení chování spojeného s výkonem jejich autonomie jednotlivce. Z tohoto hlediska tolerance představuje určitý rámec, ve kterém není vyznání a chování lidí předmětem žádných institucionálních a politických zásahů či omezování.

Tolerance vyžaduje důvěru

Být tolerantní není jednoduché. Vyžaduje to ochotu tolerovat názory, které někdo může považovat za urážlivé a připravenost akceptovat to, že by žádná myšlenka neměla být postavena mimo jakoukoliv pochybnost. Tolerovat přesvědčení, která jsou v rozporu s těmi našimi, vyžaduje určitý stupeň důvěry v naše vlastní přesvědčení a také ochotu brát na sebe riziko. Tolerance posiluje svobodu jednotlivců, aby se drželi určitých přesvědčení a v širším kontextu dává společnosti příležitost k získání vnitřního pohledu na pravdu skrze povzbuzování názorových střetů.

Multikulturalismus nemá se skutečnou tolerancí nic společného. Multikulturalismus nevyžaduje toleranci, nýbrž shovívavou lhostejnost. Neoblomně propaguje myšlenku „přijatelnosti“ a odrazuje od pochybování o přesvědčení a způsobu života ostatních lidí. Jeho dominantní hodnotou je nesouzení nikoho a ničeho. Avšak právě souzení, kritizování a hodnocení jsou klíčovými atributy jakékoliv demokratické společnosti hodné tohoto jména. Zatímco odpor k posuzování chování jiných lidí má jisté přitažlivé kvality, příliš často se zvrhává v povrchní lhostejnost, zámince k neposlouchání, když druzí hovoří.

Skvělou ukázkou záměny konceptu tolerance s myšlenkou přijímání všech způsobů života je Deklarace UNESCO o toleranci. Píše se v ní: „Tolerance je respekt, přijímání a obdivování bohaté rozdílnosti kultur našeho světa, forem vyjadřování a způsobů lidskosti.“ UNESCO rovněž tvrdí, že „Tolerance je harmonie v rozdílnosti.” Podle UNESCA je tolerance rozpínavá, šíří citlivost, která automaticky nabízí bezpodmínečný respekt k rozdílným názorům a kulturám.

Nejsme tolerantní, ale lhostejní

Na tuto reinterpretaci tolerance jakožto nesouzení ostatních se často nahlíží jako na něco pozitivního. Ve skutečnosti na gesto přitakání a přijímání lze nahlížet jako na způsob vyhýbání se obtížným morálním volbám a jako způsob vyvázání se z úkolu jasně stanovit, které hodnoty stojí za to, aby se jim dostalo podpory. To je také možné vysvětlení, proč shovívavá lhostejnost multikulturalismu získala v posledních desetiletích takovou váhu: V Británii a v mnoha dalších evropských společnostech multikulturalismus vládám usnadnil problém s jednoduchým vysvětlením principů, které jsou oporou jejich způsobu života.

Na Cameronovu obhajobu je třeba říci, že poté, co uvedl, že státní multikulturalismus přispěl k segregaci rozdílných kultur, dotkl se nepříjemné pravdy – kterou je skutečnost, že „jsme selhali v poskytnutí vize společnosti, ke které by měli chuť patřit.“ Absence takové vize není náhodná, protože multikulturalismus vyžaduje, aby se na žádný hodnotový systém nepohlíželo jako na lepší než ostatní, či aby se k němu vzhlíželo jako k žádoucí normě. Podle multikulturního názoru není absence vize společnosti selháním, nýbrž úspěchem.

Jakákoliv vážně míněná diskuze o problému kulturní integrace by se měla určitě zaměřit na selhání při vytváření této vize a na to, jak dát smysl hodnotám, které společnost stmelují. Je vždy velkým pokušením ukázat prstem například na profesionální extremisty, kteří radikalizují mladé muslimy. Ale často se přehlíží skutečnost, že problémy nezpůsobuje ani tak vábení radikalismu, jako spíš neochota společnosti navázat kontakt se se svými občany a inspirovat je.

Krize hodnot společnosti

Po určitou dobu bylo pro mnoho evropských společností příliš těžké vytvořit konsenzus, kterým by mohly stvrdit to, čeho dosáhly v minulosti, a základní hodnoty, které podporují. Tradiční symboly a konvence ztratily mnoho ze své moci nadchnout a inspirovat, v některých případech se nevratně poškodily. To skvělým způsobem dokresluje kontroverze spojená s vyučování historie. Když má vedoucí generace pocit, že příběhy a ideály, ve kterých byla vychována, v dnešním proměněném světě „ztratily svou relevanci“, je velice složité předat tyto příběhy a ideály svým dětem s patřičným přesvědčením.

Politikové a pedagogové intuitivně uznávají, že se na tuto otázku musejí nějakým způsobem zareagovat. Avšak vytvoření „relevantních“ hodnot na požádání má úspěch jen zřídkakdy – protože na rozdíl od konvencí, které byly organicky spojeny s minulostí, mají tyto hodnoty, ač dobře míněné, tendenci být umělými konstrukty, které jsou otevřeny výzvě. Na rozdíl od zvyků a konvencí, které se drží v posvátné úctě, se vybudované hodnoty musí pravidelně ospravedlňovat.

Nemá moc velký smysl pokračovat v kladení viny multikulturalismu za hluboké problémy, kterým dnes čelíme. Využijme všech prostředků k ukončení státem sponzorovaného multikulturalismu, protože nám to alespoň umožní čelit problémům ležícím pod povrchem: krizi hodnot a smyslu společnosti. Ale neomezujme své pouto k toleranci. Tolerance přetrvává jako významná cnost, protože bere velice vážně lidské bytosti.

Francie

Sarkozy se přidává ke Cameronovi a Merkelové

„Multikulturalismus selhal,“ prohlásil Nicolas Sarkozy 10. února v televizním vysílání. Svým výrokem se francouzský prezident přihlásil k „novým dogmatům ohlášeným Angelou Merkelovou a Davidem Cameronem, podle nichž multikulturní model selhal,“ píše Slate.fr.

Podle novináře se však jedná o „prohlášení namířené čistě směrem k domácí pravici, jejíž postavení ohrožuje pravice krajní. Těžko to lze vysvětlit jiným způsobem, protože Francie model multikulturalismu nikdy nepraktikovala ani nehlásala.“ [Francie volila cestu asimilace udělením francouzského občanství].

„Britové uznávají, že s tolerancí radikálního islámu zašli příliš daleko,“ pokračuje Colombani. „Avšak takový islám ve Francii nikdy tolerován nebyl a kontrola kázání některých imámů ve francouzských mešitách se také nedatuje od dnešního dne.“ Co se týče diskuze v Německu, Colombani u Angely Merkelové, která se zmiňuje o „národní kultuře“, spatřuje „čistě ideologický úhel“.