Italská vláda na základě principu tzv. budget sharing („sdílení rozpočtu“) žádá Evropu, aby se postarala o problém severoafrických běženců, kteří se vyloďují v italském přístavu Lampedusa. A to ne pouze finančním příspěvkem na pobřežní hlídky – to má na starost Frontex – ale přijmutím části uprchlíků. Řím požádal Budapešť, která v současné době EU předsedá, aby svolala zvláštní summit, během kterého by se dohodly podmínky a způsob, jak náklady na přijímání uprchlíků a vyřizování žádostí o azyl společně pokrýt. Dodejme, že velká část těchto uprchlíků má v úmyslu Itálii opustit; všeobecně platí, že se političtí běženci, podobně jako všichni imigranti, raději zdržují v oblastech, kde již existuje určitá jazyková a národnostní komunita. Tunisané a občané jiných severoafrických států se tak soustřeďují hlavně ve Francii a ve Španělsku.

Hrozí však, že veřejné mínění velkých členských států EU – v první řadě Německa – které jsou zvyklé přijímat desetkrát větší počet politických uprchlíků, nebude italské žádosti nakloněno. Malé země, jakými jsou Norsko, Nizozemsko a Švédsko, pak na ni budou slyšet ještě méně: V poměru k velikosti svých populací přijaly za posledních dvacet let totiž až patnáctkrát více žadatelů o politický azyl než Itálie.

Je zapotřebí provést reformu azylové politiky

Proto je nutné podívat se na tuto krizi z širšího hlediska a předložit Evropě koherentní požadavky. Zaprvé sérii reforem politiky azylového práva: Problém politických uprchlíků nemůže být nadále pokládán za záležitost čistě diplomatickou, kterou lze řešit bez ohledu na širší otázky hospodářské imigrace. Hranice mezi politickými a nepolitickými migračními proudy jsou velmi tenké: Zdá se proto, jakoby vyřizování žádostí o azyl členskými státy reagovalo spíše na hospodářské faktory (nezaměstnanost či příjem na hlavu v hostitelské zemi), než na faktory ryze politické, jakými jsou válka či vláda diktatury v zemi původu. Evropa se dopustila hrubých chyb oblasti udělování práva na azyl: Až doposud bylo politickým uprchlíkům znemožněno pracovat a vybrat si, ve které části země se chtějí usadit. Cílem bylo příliš vysoký počet žadatelů odradit.

Výsledek je kontraproduktivní: Řada studií ukazuje, že podobná omezení v rámci procesu žádosti o azyl nezamezují jeho zneužití. Právě naopak. Tím, že je osobám, které právo na azyl získaly, znemožněno pracovat, bráníme procesu jejich hospodářské integrace a zvyšujeme finanční zátěž, kterou pro domácí populaci představují. Nedávné studie ukazují, že političtí uprchlíci, kteří jsou nucení žít ze skromných sociálních dávek a v místech, která si sami nevybrali, se snadněji zaplétají do drobné kriminality než jiní občané včetně přistěhovalců, kteří uprchlický statut nezískali. Jde o důležitý poznatek, který musíme brát v potaz.

Pracující imigranti jsou pro společnost přínosem

Měli bychom si z něj ale vzít ponaučení i co se týká naší integrační politiky obecně. Mají-li přistěhovalci „právo pracovat“, představují obrovský přínos, zatímco my se jim jen snažíme hloupě komplikovat život (omezováním možností jejich vstupu do země, délky pobytu, možností obnovit si povolení k pobytu či změnit práci). Riskujeme, že alespoň část z nich tyto těžkosti přesvědčí, že drobná kriminalita je mnohem přitažlivější než řádné zapojení se do pracovního procesu, které se zdá složité.

Koordinace politik azylového práva a migračních proudů by se měla opírat o průhledná kritéria, na kterých se členské státy EU mohou shodnout. Mnoho evropských zemí se dnes snaží vytvořit bodové systémy, které by umožnily definovat priority v oblasti udělování povolení k pobytu a pracovních povolení. Tyto systémy jsou mají často napomáhat k selekci kvalifikovaných a vzdělaných osob, které jsou schopné se v hostitelské zemi snadněji integrovat. Nic nám však nebrání, abychom do tohoto legislativního rámce začlenili i humanitární kritéria, které zajistí prioritní přístup občanům států, ve kterých zuří válka nebo kde se civilní obyvatelstvo stalo obětí násilí, mučení či svévolných zadržení. Společná kontrola hranic a azylová politika, sladěná s politikou hospodářské imigrace a spočívající na průhledných principech – například na bodových systémech – by se tak mohly stát pevnými základy evropské imigrační politiky.